Nemám čas. Slyším to neustále. Také to i říkám. A zároveň sama sobě oponuji – čas je otázkou priorit. První i poslední je nám usnadněno pomocí bezkontaktních karet, vysokorychlostního připojení nebo dodejce jídla až do domu. Přesto nikdo nemáme čas. Kam se ztrácí a proč nic nestíháme? Emoce redukujeme na tři znaky v podobě smajlíků a stejně tak pokračujeme ve zkracování slov. V konverzaci se nám místo češtiny, kterou mám tak ráda pro její barevnost a možnost vystihnout danou věc co nejpřesněji a ještě navíc malebně, objevují tři písmena wtf a asap – zkratky vystihující současnou dobu. Co to sakra je a jak nejrychleji můžeš. Všechno potřebujeme mít hned a zároveň nemáme čas. Proč dobrovolně propojujeme tyhle protichůdné věci a stejně nejsme spokojeni, ačkoli máme většinou všechno asap? Možná z nedostatku intenzivních prožitků, které také nestíháme, protože nemáme čas. Zkratky, téma červencového Artiklu, nás potkávají nejen v komunikaci, ale i v prezentaci. Všechno se musí říct rychle, hned; zredukovat na esenci. Pro balast nemáme čas. Je skutečně to, co rozvíjí podstatu, zbytečností? Není to spíš rozšířením, které nám přináší právě tu hloubku pro naše jednotlivé vjemy, které náš těžce vertikální životní styl rozšiřuje i v jeho horizontu? Nemáme čas zastavit se, nemáme čas. A co z toho máme? Samé zkratky. ∞