Desáté Berlínské bienále neslo název We don’t need another hero. Tato přehlídka současného umění se konala v pěti výstavních prostorech a měla více než 100 000 návštěvníků. Kurátorkou byla Gabi Ngcobo s týmem složeným z Nomadumy Rosy Masilely, Serubiriho Mosese, Thiaga de Paula Souzy a Yvette Mutumby. Bienále odkazuje k postkoloniálním studiím, avšak odmítá se znovu zabývat koloniálními podmínkami a snaží se vytvářet otázky nové.

Adresovat historii přítomnosti znamená mluvit s neznámou budoucností. V tuhle chvíli nemůžeme pochopit, jak budou současné události ovlivňovat naši budoucnost. Tato neznámá by však neměla zabránit tomu, abychom změnili to, co se stalo zastaralým.

Bez kontextu a znalostí
Nacházíš se v prostorách Berlínské akademie. Stojíš před videem, které je promítané na zeď. Vidíš archeology s africkými kořeny, jak provádějí výzkum. Máš pocit, že se nachází na vlastní půdě. Postupně odkrývají jednu vrstvu půdy za druhou v přesně vyměřeném geometrickém ohraničení. Vyvolává to otázky po autenticitě principu, jakým nakládají s vlastní historií. Dále se v expozici můžeš podívat kukátkem ve zdi na předměty, které se nacházejí ve videu. Je na tom cosi voyerského. Přijdeš si nepatřičně, stejně jako ve své interpretaci videa. Hovory o postkolonialismu, stavění se do názorových pozic. Vše funguje jako dvojsečná zbraň, která je při špatné manipulaci nebezpečná.

S kontextem a znalostmi
Když studenti archeologie objevili královský trůn, byli ohromeni. Ve skutečnosti to byla ale replika, která představuje prohlášení o koloniálním rabování afrického umění. Podle slov sběratele Sindiky Dokola se dá srovnávat loupež afrického dědictví s nacistickým rabováním uměleckých děl, které probíhalo ve 30. a 40. letech. Thierry Oussou je umělcem s africkými kořeny sídlícím v Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Nizozemí od roku 2015. Právě tyto kořeny jsou tím, co propojuje valnou většinu vystavujících na letošním Berlínském bienále. Většina přizvaných jsou umělkyně, převážně pocházející z afrického kontinentu, byť některé žijí v západních metropolích. V popiscích však není uvedeno, odkud která umělkyně či umělec je.

Dílo, o kterém hovoříme, se jmenuje Impossible is Nothing a ukazuje archeologický výkop z roku 2016 v jižním Beninu. Lopatky, sekery, motyky, dva gongy, vodní džbán, prázdná láhev a konečně královský trůn z 19. století krále Béhanzina, posledního vládce království Dahomeje. Dnes se nachází v Musée du quai Branly – Jacquese Chiraca. Trůn a ostatní předměty vlastní francouzský stát již od devadesátých let 20. století. Oussou si nechal vyrobit ze dřeva oroko repliku od svého přítele, sochaře Eliase Boka. Ve skutečnosti jen málo lidí umí takovouto věc vytvořit.

Oussou pohřbil repliku i s dalšími částmi v Alladě, v místě, ve kterém vyrůstal, v místě, které částečně spadá do území historického královského paláce. Poté pozval studenty z univerzity Abomey-Calavi, aby provedli archeologický výkop. Vzhledem k tomu, že oblast, kterou podrobili výzkumu, byla větší než původní jáma, objevili více předmětů, než očekávali. Jinými slovy, i pravé nálezy, které byly součástí Oussova plánu.

Jak může být replikovaný objekt autentický?
Replika trůnu s dalšími opravdovými nálezy vytváří zajímavou živou konverzaci mezi historií a současností. Impossible Is Nothing promítá samotnou povahu historie. Rekonstrukce minulosti v čase přítomném. Dílo se stává autentickým ve vztahu k politické situaci. Přeskládání historie afrického umění je něco, čeho chtějí Oussou a Dokolo dosáhnout. „I come from a place where you don’t understand the culture. I am in your country. I speak your language. I can understand, at least partially, what you do. But it would be much harder for you to understand things where I’m from,“ řekl Thierry Oussou. ∞


text: Elena Pecenová