Je spousta slov, která sama sobě zakazuju. Vyřčení každého z nich by vzápětí citlivě tvořenou podobu sdělení naprosto změnilo. Zlámalo by jí žebra. Všechny kosti, kdyby byla kostrou. Ruce a nohy, kdybych všechna svá slova byla já. Raději mlčím, a proto mohu chodit.

Většinou za tebou můžu přijít a říct ti vše bez jakékoli hranice. Poslední dobou ale mám pocit, že neslyšíš. Asi moc mluvím, a proto mě přestáváš poslouchat. Ale já už spíš šeptám. Postrádám důvod sdílet. Poslouchám cizí životy. Smích ve večerech, který slyším, protože si místo zapnutí rádia otevírám okno. Mám ráda autenticitu. Jsou to ale vlastně takový kratochvíle, když tady nejsi. To ti ale neřeknu, zakazuju si to. Není pro to teď vhodná doba, to cítím. Dam si kafe a k tomu budu přemýšlet nad něčím smysluplným. Jak jinak ostatně. Wish you were here. Mám pořád to otevřený okno a díky teplýmu večeru vyndala partička místních kytaru a žlutý zpěvník. Tenkrát jsi řekl, že je to jedna z nejkrásnějších písní. Od tý doby jí takovou slyším. Ale i ta se oposlouchá. Zvlášť v tomhle podání. Něco o tom víš.

Vidím, že hranice mezi vším a ničím není. Je to jedno a totéž, pouze v protikladu. Tak, jak by měla přirozeně existovat ta první, která nás sbližuje, zrcadlí důvěru, tak stejně přirozeně je tu i ta druhá, která mi k tobě zcela zavírá dveře. Tenkou krustu mění v led, který neroztaje. Dokážu si v hlavě leccos vymyslet, ale neexistující vzduch dýchat neumím. A vlastně – ani nechci. Zakazuju si čím dál více slov a přestávám s tebou pomalu komunikovat. Mám pocit, že jsi tak daleko, jak jen můžeš být. I když jsme si dost podobní, jsme zároveň úplný opak. Ale ne ten, který se doplňuje. Opak, který se vzájemně vylučuje. Nepřekvapuje mě to. Jsi těžkopádný a přesně tak tě odráží i tvé hutné kroky. Jeden den to hezké zrcadlo přinášíš, druhý den ho rozbíjíš. Jak se ti chce. A strašně mě tím štveš. Neukazuješ mi jen to, co vidět chci, ale v dost velké míře přesně to, co vidět nechci. Stránky sama sebe, které bych z té své knihy nejraději vytrhala. Ale nechám tě to dělat jen tak dlouho, jak sama budu potřebovat. Vlastně ti za to děkuju. Dobrého učitele bychom měli nesnášet. Právě proto, že ukazuje to, co nechceme vidět. A poper se s tim. Každý, koho necháme vstoupit do našeho života hlouběji, nás něčemu naučí. A my jeho. Je to vlastně takový výměnný obchod. Bez cenovek. I když cena za to může být vysoká, hodnota je přesto nevyčíslitelná. Pak už nebudeme stejnou bytostí. Žádné brnění v tomhle světě o dvou lidech neexistuje. Zranitelnost nade vše. Nebo důvěra? Vyhnout se tomu a zachovat svou desku nepopsanou je stejně nemožné. Leda se izolovat od života. Nechat se zavřít do vakua a pak raději nežít, než muset život pozorovat skrze skleněné stěny. Pak bych jen chtěla mít fixu a celé je popsat proudem pocitů, které by taková místnost spustila. Zajímavý, že mě nenapadlo chtít spíš předmět, kterým bych sklo rozbila.

Procházeli jsme parkem a mně děsila těžkost tvých slov. Jakobys byl o stovky let starší. Smířený se vším, odevzdaný osudu, smrti nastavující dlaň. Bez entuziasmu, který by k tvému věku patřil. Probouzel jsi ve mně úzkost a spustil množství představ v mé hlavě o tvé samotě, životě sdíleném sám se sebou. Jako bychom vůbec nešli spolu tady a teď, ale spíš na přítomnost koukali jako kostry porostlé mechem za slunného dne, idylického. Povídali si v hrobě. Jenom víno k tomu dialogu už nikdo nenosil.

Stejně to nejde změnit. Nemůžeme se izolovat a uchovat si tak svou identitu před jediným šrámem po celý život. Pak by to ani život nebyl. Bylo by to čekání na něj. Nic by nás neposunulo. Osobnost utváří zkušenosti. A ty můžou přijít jen s vlivem okolního světa a lidí v něm. Někdo s námi bude kráčet déle, jiný se odpojí, protože už ho třeba budou bolet nohy. Co já vim. Stejně bych ale chtěla, abychom stále měli před sebou stejný cíl. Právě ten cíl, který je cesta. Je zajímavý pozorovat, jak okolnosti a poznání průběžně mění pohled na lidi, kteří se díky nim najednou stali blízkými. Nebo je to právě jen iluze, protože blízkými se mohou stát jen s dlouhodobě vkládaným časem a tvořením vzájemného vztahu? Je to iluze. A ta, když odezní, vypaří se jako voda, co už se vaří příliš dlouho. Tak se spíš ptám, proč zrovna ty jsi v mém životě zaplnil tohle podstatné místo. I když s omezenou dobou trvanlivosti. I láska se jednou zkazí. Pokud v ní byla pouze chemie. ∞