Je spousta slov, která sama sobě zakazuju. Vyřčení každého z nich by vzápětí citlivě tvořenou podobu sdělení naprosto změnilo. Zlámalo by jí žebra. Všechny kosti, kdyby byla kostrou. Ruce a nohy, kdybych všechna svá slova byla já. Raději mlčím, a proto mohu chodit.

Jaro je obdobím probuzení nejen přírody, ale i vědomí. Kdy jindy může být člověk euforický z plus deseti, trochy sluníčka a kousku zeleně, zahlédnuté cestou do práce? Lepkavé jarní lístečky, jež fascinovaly ještě Ivana Karamazova, dokážou přimět k životu i kdejakého dnešního skeptika. Působily by ale stejně, pokud by jim nepředcházelo období omšelé podzimní melancholie a zšeřelé zimní deprese?

Láska je tam, kde ji nejmíň čekáš. Třeba v metru, kde naproti tobě sedí bloncka, kterou jsi už jednou viděl na stejné trase, akorát opačným směrem. Tenkrát se vedle ní skvěl týpek, nesmělý sympaťák v kapuci, a nějak bylo poznat, že je to pár.

Pokud byste hledali někoho, kdo se mimo jiné proslavil používáním „zakázaných slov“, asi byste narazili na jeho jméno. Nejdřív se to stalo na sociálních sítích politiků a teď v politice samotné. Občas klame nebo přehání, ale nikdy to nedělá kvůli svému osobnímu prospěchu. Výrazné osobnosti mají vždy svoje příznivce i odpůrce. Brnu se dá jenom popřát, aby si ho omylem nenechalo odvolat kvůli banalitám, protože jeho zvolení je ekvivalentem zázraku. Řeč je o Matěji Hollanovi.

Jsou momenty, které bychom nejraději vrátili o pár chvil zpět a změnili jejich podobu. Slova, která bychom raději neřekli. Nebo slova, která říct nemůžeme, protože nám to daný kontext nedovoluje.