Miluji krásné životní příběhy. Češka z ničeho nic odjede do Japonska, na letišti potká Kanaďana, do týdne jsou svoji, teď mají tři děti. Židovský chlapec ze Zlína utíká s rodinou před nacisty do Indie. Otec umírá, matka si bere anglického důstojníka, z chlapce je po čase jeden z nejlepších britských spisovatelů. Člověk proklikne z volné chvíle „toto se líbí vašemu příteli“ a už si čte Artikl a za chvíli je z něj redaktor.

Je to osud, ruka prozřetelnosti, úmysl Hospodina nebo čirá náhoda? Všechny tyto příběhy spojují dvě věci: naprostá nevypočitatelnost a jistý krok do neznáma. Stačí povytáhnout nos z bezpečného kruhu komfortní zóny a už jsou ve vzduchu cítit zázraky. Anebo taky ne. Člověk nikdy neví. Občas je prostě potřeba vykročit do propasti a ani nedoufat, že se z mlhy objeví most, a už vůbec se nesnažit rýsovat si na jeho konci vzdušné zámky. Jen si jít za svým pocitem, který je v tuto chvíli jediným věrným vodítkem. Přitom nejde říct: pojedu tam, změní mi to život. Jen: pojedu tam a uvidím. Protože za prvé se to stejně propočítat nedá, a za druhé to nejlepší, co se člověku stane, by ho nenapadlo si přát ani ve snu.

Tedy ano, je spousta lidí, kteří mají jasně stanovenou strategii a složitě promyšlenou taktiku: nachomýtnu se tady, promluvím se správným člověkem, získám konexe, udělám kariéru. Jenomže ani výsledek, ani průběh nikdy nebudou mít kouzlo nevynucenosti a ani nepřinesou štěstí. Jen velkou únavu a v nejlepším případě pocit zadostiučinění. Únava plyne z potřeby všechno neustále držet pod kontrolou a podřizovat své kroky velkému cíli. Člověk se pak marně snaží všechno křečovitě propočítat, zatnout zuby a vydržet, vytrpět cokoliv, jen aby dosáhl něčeho v budoucnosti. Avšak padesát týdnů v nenáviděné práci většinou člověku otráví i ty vytoužené tři týdny na Maledivách. Umně narafičená léčka na vhodného partnera se ukáže být zlatou pastí na toho, kdo ji políčil. A před sebou samým nezachrání ani úhledné fotografie se spoustou lajků, ani závistivé pohledy kolemjdoucích.

If you’re happy and you know it
Koncept štěstí, kterým je nakažená naše společnost, je totiž čistě marketingový. Vytváří iluzi, že se štěstí dá pořídit, že existuje neomylně fungující logický spoj mezi vnějším impulsem a vnitřním pocitem. Každý pak chce vypadat jako z reklamy na čokoládovou tyčinku: být mladý, krásný a úspěšný, obklopený opálenými lidmi s rozzářenými obličeji. Přesně vědět, co chce, a jít si za svým. V pravý čas dosahovat určitých životních met, v relevantním věku si vydobýt odpovídající status a možnost pořídit si jeho propriety.

Jenomže štěstí je mnohem záhadnější substance. Může a nemusí být spojena s vnějším světem. Souvisí spíše s uvědomováním si vlastního já. Jestli je člověk k tomu popostrčen okolím, nebo je zaplaven samovolně zevnitř, záleží na konkrétní situaci. Každopádně štěstí je šampaňským lidského života. Nezraje jako víno, nesmí se nechat odležet. Jednou otevřené se musí vypít do dna, jinak za chvíli vyčpí a zbude jen zteplalá nasládlá voda. Nepotřebuje ospravedlnění k vlastní existenci, nepotřebuje smysl a význam. Jednoduše tu je, povznáší a naplňuje, přetéká a perlí. Proto by se nemělo kupovat, ale naopak, a především, sdílet.

Chytnout, zakonzervovat, vysvětlit ani uměle vyvolat tento pocit jednoduše nejde. Učí však člověka vážit si toho a prožívat to, co přichází. A také po sobě zanechává skoro nepatrnou vůni, podle které se dá jen s velice jemnou a nenaléhavou intuicí v životě trochu orientovat. To je ta největší míra jistoty, kterou může člověk dostat. Dělat věci, které dávají smysl v tuto chvíli, i kdyby se za nimi neskrývalo a nenásledovalo něco většího, prospěšnějšího, výnosnějšího. Chytat se
šancí a dávat do nich to nejlepší ze sebe.

Náhoda nebo úmysl
Jak slepá víra v osud, tak vyčerpávající hra na Boha jsou jen dvěma stranami jedné mince. Pouhou optickou iluzí, mozkovým klamem, aby se rozum nezbláznil z absolutní nemožnosti cokoliv předvídat. Snaží se proto alespoň zpětně poskládat jednotlivá roztříštěná sklíčka do smysluplného obrázku, najít v něm pěkný vzorec a nejlépe i ponaučení, jak se v podobné konstelaci chovat příště.

V ničem se nelišíme od holuba ze známého experimentu o pověrách. Nejdřív se mu podává jídlo do krmítka při určité kombinaci kroků, kterou po chvíli pochopí a opakuje ji. Pak je ale dokonale zmaten náhodným vydáváním porce a začne si vytvářet rituály v marné snaze přijít na to, co způsobilo odměnu. Vzpomenout si, co v tu chvíli zrovna prováděl: jestli mával křídly, chodil do kruhu nebo vrkal. Stejně tak člověk se snaží analyzovat své kroky, které vedly k určitému úspěchu, a prohlásit je za univerzální recept nebo alespoň důmyslný, ale jasný řetězec. To spolehlivě funguje na úrovni každodenní rutiny, kterou se učí od dětství, ale nedá se aplikovat na život v jeho komplexitě.

Jestli nad námi někde sedí zvědavý vědátor, pozoruje naše chování a čas od času přihazuje dávku krmení, nebo jestli se tak děje bez jakéhokoliv přičinění, je v podstatě jedno. Ve výsledku je hlavní radovat se z toho, co je teď, a nepodřizovat trpký dnešek sladké představě zítřka, která tak s největší pravděpodobností nikdy nenastane. Nesnažit se najít pevný vzorec, udržet a zafixovat neustále se hýbající oceán složený z milionů bytostí, vazeb, vztahů a spojení, které nás obklopují. Není v lidských silách se v něm vyznat a pojmout nekonečnost. Nezbývá než se smířit s tím, že nic nedává smysl a přitom všechno je smysluplné. ∞