Tvá boží tvář sleduje televizi svých myšlenek, opatrně našlapuje souslovími jejich řek. Jak bych to řek, abych se dostal dál, abych ti to dal, abych ti dal, jak dál teče proud Vltavy, proud slov, smyšlenek, které nás pojí, pojí nás s tím, pojí nás navzájem, pojí nás, až nás spořádá nevděčný nezájem zazimovaný v zenu? Pojí nás věčnou vodou, svobodou, jíž vzdávám vděk, moci se vyjádřit, aniž bych vlastně něco řek, protože the truth is out there v mrazu dnes víc než kdy jindy, zatímco to teplý teče tebou, tepe.

Veronika je holka jako každá jiná. Jako vy. Jako já. Tedy spíš byla. Stačil jediný den, jediný okamžik a její život se převrátil vzhůru nohama. A pro obyčejnou mladou slečnu se psychiatrická léčebna stala zničehonic druhým domovem. Uzdravují v léčebnách pacienty s psychickými potížemi, nebo je spíše vytvářejí? A jak snadno se takovým pacientem můžete stát vy sami? Není to celé tak trochu absurdní? Možná, že zbláznit se může být za určitých okolností jediná možnost, jak zůstat normální.

Miluji krásné životní příběhy. Češka z ničeho nic odjede do Japonska, na letišti potká Kanaďana, do týdne jsou svoji, teď mají tři děti. Židovský chlapec ze Zlína utíká s rodinou před nacisty do Indie. Otec umírá, matka si bere anglického důstojníka, z chlapce je po čase jeden z nejlepších britských spisovatelů. Člověk proklikne z volné chvíle „toto se líbí vašemu příteli“ a už si čte Artikl a za chvíli je z něj redaktor.

Absurdní je třeba čekání na Godota. Teď jím je pro mě první věta. Ta, která spustí tok dalšího textu. Zatím je to jenom potůček. Po ranním probuzení jako v nádrži. Chybí vlny, které by mu daly směr. Kafe je občas zastoupí. Rozřeď mi ho prosím mlíkem, ať není to ráno tak černý.

Věci, které nedávají smysl. Absurdity. To je téma červnového vydání Artiklu. Při pozorování událostí mám ale pocit, že absurdity smysl dávat naopak začínají. Že jsou řádem dneška.