Absurdní je třeba čekání na Godota. Teď jím je pro mě první věta. Ta, která spustí tok dalšího textu. Zatím je to jenom potůček. Po ranním probuzení jako v nádrži. Chybí vlny, které by mu daly směr. Kafe je občas zastoupí. Rozřeď mi ho prosím mlíkem, ať není to ráno tak černý.

Zrovna jsem dopsala zprávu „Jak se máš, lásko?“, když mi pár okamžiků před jejím odesláním ta stejná přišla. Telepatie, napadlo by tě. Ale nebyla od tebe. Nějaký momenty jsou prostě absurdní. Jako bys to kafe osladil, ale stejně chutnalo pořád stejně. Hořce. Já jsem doteď neodepsala. Ty mně jo. Ale spíš aby se neřeklo. Zpráva, za kterou bylo zbytečný utratit korunu. A možná tě ani nic nestála, jestli máš neomezený tarif.

Říkal jsi mi – dávej víc, než dáváš. Nedávej proto, abys dostávala. Dávej, abys změnila lidi okolo sebe. Musí jednou dojít k té hraně, která jim ukáže, že dostávají víc, že je to prostě nějaký divný. Chtěla bych tomuhle modelu věřit. Pokouším se, protože věřím tobě. Ale lidi berou vše, co dostanou, jako samozřejmost. Nevidí tu druhou stranu. Jako by ji někdo zhasl. Brát je totiž férovější potmě – není vidět, že jeden bere až moc.

Dnešní den je hodně zatěžkaný. Tunama slunečních paprsků z ocelových trubek. Každý z nich praští do očí. Potuluju se kolem cizí městské hranice bytí a nebytí a nechávám kroky, ať mě někam zavedou. Nechci nad nima přemýšlet. Už takhle těžknou pod nohama. Mozaiky na chodníku se slévají v nekonečný obrazec. Světlo občas zvýrazní nějaký vybraný objekt. Těžko říct, proč zrovna na něj poutá pozornost. Ale vše v něm vypadá tak nějak podstatněji. Sedím a čekám. Než se rozjedu. Máš taky divné nic v očích. Proč se nám to tam objevuje, když je tak krásný den? Sundej to závaží z mýho čela, ať se mi nedělaj vrásky.

Zhodnocuju, jestli jsem správně. Nikdy jsem nedokázala dešifrovat, proč mě vlastně máš. Jestli to celé dává smysl. Jestli ne, je možná tím smyslem právě to. Taková vzájemná utopie. Absurdní propojení, které se každým setkáním pouze cuchá a vzniká tak lano, na kterém se ale nedá udělat smyčka, aby vše ukončilo. Chtěla bych ti ukázat, jaké myšlenky mám v hlavě. Nemusela bych pro ně pak hledat slova. Sňala bych ji z krku a sama bych se na ně podívala. Vypadaly by asi jako miliony hemžících se písmen natažených na provázcích, které se občas protnou, ale ta rychlost je od sebe brzy roztrhne. Chodila bych ulicí a celá radostná je všem ukazovala. Protože to viditelné se nemusí popisovat. A dlouhé hledání slov, které častokrát vůbec nekončí a pořád jen pokračuje dlouhým hledáním, by nebylo potřeba. Stačilo by jen ukázat. Snad by nezačalo pršet, aby mi ze vší té euforie pak nenateklo do krku.

Čekala nás dlouhá cesta. Čas je v takových chvílích relativní. S tebou tu relativitu miluju a ještě ji natahuju. Celou jsme ji propovídali. Od povšechných témat jsme s přicházejícím stmíváním, které vytvořilo intimní atmosféru, došli až k těm soukromým. Jsou témata, pro která se denní světlo prostě nehodí. Známe se už docela dost a dlouho. Stále kráčíme po stejné cestě, věci vnímáme stejně. Slovy to vždy jen potvrdíš. Nebo já. Občas mě překvapuje, že k některým zjištěním docházíš až moc pozdě. Ale co je to pozdě? Možná já moc přemýšlím a ty víc žiješ. Když žiješ, není tolik času na přemýšlení. Inspirativní. Potřebovala bych častěji propíchnout tu svou myšlenkovou bublinu a ponořit se do života jako do ledový vody po sauně. Míň přemýšlet, jak moc asi studí, a prostě se namočit.

Lidi jsou všude, a zároveň nikde. Taková dvojakost žití, ale ne prožívání. To je naopak minimálně poloviční. Lidi prahnou po emocích, protože ty chladný displeje jim je nemůžou dát. Už je ke stažení aplikace na obejmutí? Není důležité přijít, ale zúčastnit se. Heslo dneška. Mnozí se zúčastňují událostí jen ve virtuálním světě, stačí k tomu dostatečně obskurní název akce na Facebooku. Stejně tak nevěřím, že by se na náplavce chtělo v jeden den mačkat čtrnáct tisíc lidí. Generace Like se rozděluje na tu žijící v realitě a na tu ve virtuálním světě. Už mě nepřekvapuje, že na akcích konaných v reálném prostředí potkávám jen zlomek přihlášených na sociálních sítích. Tvoříme o sobě nějaký obraz. Tím, jak vypadáme, jak se chováme, kam chodíme. A ten je potřeba mít i v monitorovém světě. Mohla už by to být sociální schizofrenie.

Na večírku vedle sebe stáli dva kluci, oba evidentně nezadaní volnomyšlenkáři. Chvíli jsem je pozorovala. Upoutalo mě, jak jsou si podobní. Zajímalo mě, jaký k sobě mají vztah. Obal od stejný značky, ale vlastně každý z jiného těsta. Moji domněnku o jejich nevázanosti potvrdilo, když jejich dialog jeden završil větou „A proč nemáš holku?“. Jakákoli odpověď by mi nepřišla víc absurdní, kdybych neviděla u vedlejšího stolu brunetu, která evidentně znala velmi dobře oba. Druhý odpověděl „Protože ji nemáš ty.“ a asi ani netušil, jak toho prvního setřel.

Vlastně mě absurdita dost baví. Život má smysl. Pro humor. A i když je to čekání už hodně dlouhý, na něco stojí za to počkat. Čas je relativní. ∞