Standard absurd
Tvá boží tvář sleduje televizi svých myšlenek, opatrně našlapuje souslovími jejich řek. Jak bych to řek, abych se dostal dál, abych ti to dal, abych ti dal, jak dál teče proud Vltavy, proud slov, smyšlenek, které nás pojí, pojí nás s tím, pojí nás navzájem, pojí nás, až nás spořádá nevděčný nezájem zazimovaný v zenu? Pojí nás věčnou vodou, svobodou, jíž vzdávám vděk, moci se vyjádřit, aniž bych vlastně něco řek, protože the truth is out there v mrazu dnes víc než kdy jindy, zatímco to teplý teče tebou, tepe.
Brilantní chaos paměti tě novými pochybami nenechá ve štychu, ale pak vzhlédneš od svého kafe v Standard Cafe a dívka v klobouku říká něco, co zcela vystihuje vesmír v celé brilanci jeho bohapustého chaosu. Jen se prostě tak nějak povědomě usmívá do tušeného obzoru tvého jitra lásky. Bolestně známé kulisy krásy, vodopády lásky, ze kterých podvědomě sténáš nové nápady, ale je to prostě nepředurčené, tudíž to nepronikneš ani hloubavým vědomím bezskrupulózní každodenní neúnavné introspekce na bázi totální spirálovité demaskizace, demytizace, deflorace ducha, který se ochotně otevírá pochybám jako nenasytná houba.
Potmě, po temeni, po kolenou, po ploché dráze tvých myšlenek se k tobě nabližuje všechno v pravý čas a ty přijímáš nebo odmítáš, poznáváš nebo nechceš chápat, co se kolem line, a že se to šine správně, svéprávně bez nároku na interpelace, interpretace či licitace. Stéká se to v tobě, v tvé pravdě jako v sourodém moři, které šumí nevyřčené ale Měsíce.
Ano, všechno je nesmírně složité, kolokviální, decentralizované, každý den znovu objevované jako nepoznané ano, ale to je jen svět tvé mysli, která si to syslí ve včerejškem posvěcené materii. Červí díra se otevírá, dochází ke kontaktu jako teď internet – taková symbolická červí díra, která se na povel otevírá. Frustrace tě svírá, když ta pravá, ta příjemně prlivá, sensitivní, z podstaty vždy otevřená někde tam venku dobrovolně zakrnívá.
Čekám na papír, pak přichází v podobě pivních lístků. Píšu dál, zarputile. Dávám si nohy na protější židli. Dívka v kloubouku poznamenává, že je z Gruzie. Píšu dál a chytám její vilný smajl. Píšu dál, páč je to příjemný. „Co přesně je na tom příjemný?“ ptáš se asi. Přemýšlím, co odpovím. Asi nic. Stejně jako na kteroukoli jinou otázku na to neexistuje odpověď, je to jen výzev změť. Přikloním se na tu či na tu stranu a tak či tak tě klamu a zklamu. Ale o tom asi je ten svět vět. Nějaký myšlený smysl vytvářet a v rámci něj se pokoušet odpovídat na transcendentální otázky jako: „Proč jsme?“ Proč pokračovat? Jak to naplnit nějak jinak než beat ztopořenými kavárenskými hipíky obrácenými do sebe, zatímco svět se obrací v prach?
Prvotní otázka zní: „Jak pomoci sám sobě?“ Možná ještě dříve: „Proč si pomoci? Stojím za to vůbec?“ Tento vztah rozhoduje o našich rozhodnutích. Vždy je něco, co rozhoduje. Něco nás sleduje. Ne snad cenzuruje, ale znervózňuje, pospolitě znepokojuje nějakým archetypem Saturnu, který nám sedí za krkem a dělá z nás submisivní piče, které hledají jen výmluvy, aby nemohly nebo nemusely nebo nemusely moci, aby jako loutky visely na konkrétních tendencích bez práva na revizi, možná tak na změnu majitele.
To právo pak uzurpujeme i druhým, tak svobodní nemyslet, socializovaní, stydliví, tolerovaní. Leda tak pohled, ten jediný není nikam napojený. Neposlušně nám těká do prázdných stěn, kde nalézá znamení, ornamenty zenitu, jež jeho bolavou, spoutanou duši vedou dál k dalšímu sametovému prozření na pomezí zenu, procitu do věčného konce nového roku, v jehož neintencionalitě přežíváme.
„Já tě nechci zabít,“ kouří temperamentní Gruzínka. Její smích se prolíná do mých momentálních mozkomíšních nadějí a ten týpek, co tu každý den dá deset kafí, vysvětluje britské herečce něco o legal contentu. A zrzoun, který čtyřiadvacet hodin nespal. A pár s retro foťákem si ke mně přisedl. A já. Já? ∞