Google Cultural Institute vyvinul aplikaci, pomocí níž mohou uživatelé objevovat sbírky muzeí po celém světě nebo najít svou podobiznu v dějinách výtvarného umění. Jak taková možnost ale ovlivňuje vnímání umění? Může být návštěva virtuální galerie podobná prožitku z té reálné?

Aplikace Art Selfie se od ledna stala virální: Vyhledávání podobizen v muzejních sbírkách zdvojnásobilo počet svých uživatelů. Co umí? Nalezne vaši podobiznu třeba ze 17. století. A když není podobnost zcela shodná, tagují ji uživatelé na sociálních sítích hashtagem #googleartsandculture. Množství článků předkládá pohled, že se projekt snaží zpřístupnit umění tím, že „normálním“ lidem nabízí hravou cestu, jak do něj proniknout. Když jsem četla článek od Amida Sooda, prezidenta společnosti Google Arts & Culture v New York Times, a následně rozhovor v The Guardian, vzpomněla jsem si na televizní seriál Johna Bergera z roku 1972 Způsoby vidění, který byl později přepracován v knihu.

Berger předjímal bohaté příznivce Evropského malířství, kteří podpořili rozšíření těchto děl. Malbě se dostalo pozornosti, jakou očekával. To by se znovu mohlo stát podobou současné reklamy. Jinými slovy: Akt z 19. století není nijak odlišný od pin-up girl dvacátého století.

„Propagace přetváří demokracii a nahrazuje ji konzumem. Výběr toho, co jíme (nosíme nebo řídíme), odnímá místo zásadní politické volbě. Propagace pomáhá maskovat a kompenzovat vše, co je ve společnosti nedemokratické. A samozřejmě také zastírá vše, co se děje ve zbytku světa,“ píše Berger.

Rasistická aplikace
Když jsem se podívala na výsledný obrázek vyhledaný aplikací, byla jsem fascinována a současně znepokojena nad vývojem algoritmů v rozpoznávání obličeje. Algoritmus rozpoznává vše na základě dat, se kterými jeho tvůrci pracovali. Bergerovými slovy: Muži vidí svět z jejich vlastní perspektivy, jako místo stvořené pro mužské potěšení, algoritmus vidí skrze vycvičený pohled. I proto se stalo, že vládní úřady odmítly přijmout pas novozélandského Asiata, protože jeho oči byly zavřené. V případě aplikace Art Selfie si množství uživatelů stěžovalo, že je rasistická, protože lidé s jinou barvou pleti než bílou byli konfrontování se stereotypními obrazy, kdy umělci bílé barvy pleti je zobrazili jako otroky, sluhy nebo ženy jako sexuální objekty. Tento argument je ale neobhajitelný; spíše říká leccos o dějinách umění. Google vybírá z děl vytvořených umělci.

Mnoho dystopických kritiků však tvrdí, že naše selfies nejsou určeny k umělecké spotřebě, ale jsou potřebné proto, aby nástroj shromažďoval datové záznamy. Na základě urážlivých reakcí na sociálních sítích si mnozí uživatelé dokonce mysleli, že jejich podobizny o nich mohou něco prozradit.

Na jednu stranu se zdá, že aplikace Google, o což se Berger vždy snažil, zpřístupnila elitní umění minulosti. Jako náhradu muzea Berger zavěsil na nástěnku na zdi a přilepil obrázky, které jej zaujaly. Mohou to být malby, pohlednice, výstřižky z novin nebo všelijaké vizuální drobnosti.

„Každý obraz vyjadřuje způsob vidění. Dokonce i fotografie. Fotografie nejsou, jak se vždy předpokládá, pouhý mechanický záznam. Pokaždé, když fotografii vidíme, musíme si uvědomit, že fotograf vybral tento záběr z nekonečna jiných možných záběrů. To platí i o tom nejvíce neformálním rodinném snímku. Způsob fotografova vidění je reflexí volby jeho zájmu. Malířův způsob vidění je rekonstruován stopami, které nanáší na plátno nebo papír,“ stojí v Bergerově Způsobech vidění.

Berger dále píše: „Logicky, tyto nástěnky by mohly nahradit muzea.“ Dnes můžeme říci, že podobou takové nástěnky je Pinterest nebo Instagram. Bergerova pobídka naznačuje určitý způsob zploštění kulturní hierarchie specialistů na relikviáře. Řada kulturních pracovníků byla rozšířena týmem specialistů programátorů a technologických vedoucích pracovníků odpovědných za zpracovávání algoritmů.

Google Cultural Institut, který aplikaci Arts & Culture vydal, pracuje dnes s více než 1200 muzei, galeriemi a institucemi ze 70 zemí světa. To nutně vyvolává otázku, jak se změní naše kulturní dějiny a co znamená, když jsou stále více pod obrovskou korporací, jejíž obchodní model je založen na dolování dat.

Rozhodnutí algoritmů
Jedna z mnoha kritik spočívala v tom, že Google využívá všechna pořízená selfie k vývoji svých algoritmů a umělé inteligence. Google to popřel. Ale když se na to podíváme blíže a výpověď necháme stranou, musíme uznat, že tento vývoj přináší i další možnosti: Čím více Google skenuje a zpracovává světové kulturní dědictví, tím více obrazů může algoritmům nabídnout a bude poté mnohem snazší ty jednotlivé vyhledat. Ale Google Cultural Institut nabízí mnohem více: například ve výzkumném projektu zkoumá automatický vzájemný umělecký vliv dvou autorů, v sekci Experiment pak nabízí nástroj Art Palette. Ten na základě vybrané barvy ukazuje díla v podobném barevném spektru nebo nástroj X degrees of separation, který na základě dvou vybraných subjektů vybere další díla vizuálně podobná prvnímu a druhému. Pozadí všech těchto možností má ale mírně odlišný význam. Nyní Art Experiment filtruje, kategorizuje a rozpoznává něco, co je skryto. Na základě logických, ale nikoli lidských rozhodnutí. Jak přesně nástroj porovnává obrazy, jaké priority nastavuje, není zcela rozpoznatelné. Nástroj se používá k popisu čehosi, na základě údajů, které pro nás zůstávají neupřesněné. Není transparentní. Je ale nepopíratelně fenoménem, který otáčí vzhůru nohama nejen svět umění. ∞


text: Anna Kodl