„Matrix je systém, Neo. A ten systém je náš nepřítel. (…) Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok. Jako každý ses narodil do zajetí. Žiješ ve vězení, které už ani nevnímáš.“ Jaké systémy máme před očima? Jakou pravdu máme vnímat?

Samsára
Buddhismus považuje hmotný svět za pouhou iluzi. Podle něj neexistuje reálně, jedná se o klam našeho já, které ještě není probuzené, a proto setrvává v nevědomosti. Tento stav se označuje pojmem samsára. Ze snu samsáry se člověk ale může probudit, zbavit se falešných představ a spatřit pravou skutečnost. Pak zažívá stav označovaný jako nirvána.

Buddhismus představuje ukázkový příklad učení o dvojí povaze světa – jedné skutečné, a druhé iluzorní. Zjednodušeně se dá tento směr rozdělit na dvě školy, kterými jsou hínajána a mahájána. V hínajáně jde o dosažení individuálního probuzení, kterým se ukončí kruh reinkarnací v samsáře. Stoupenci mahájány skládají naproti tomu slib bódhisattvy. Po probuzení a prohlédnutí iluzí samsáry koloběh reinkarnací neukončují. Vrací se, aby dál učili, jak se z kolovrátku zrození a utrpení vymanit. Pomáhají ostatním k osvícení, jejich cesta nekončí. Nejznámějším bódhisattvou současnosti je dalajláma.

Jeskyně
Nápadně podobný systém koncipoval jeden z nejvlivnějších evropských filosofů starověku, Platón, který považoval za opravdu skutečný pouze tzv. svět idejí. Ten je věčný a neměnný, zatímco hmotný svět pomíjí a neustále se proměňuje – je pouhým zdáním, nikoli pravým bytím. V říši idejí sídlí lidské duše předtím, než se zrodí v pozemské podobě. Nejblíže k idejím (prapodstatám všech věcí) mají duše filosofů. V průběhu života pak člověk poznává tak, že se vlastně rozpomíná na to, co jeho duše nazírala ve světě idejí.

Svou filosofii a představu o světě vyjádřil Platón slavným podobenstvím o jeskyni. Lidi přirovnává ke spoutaným otrokům, uvězněným v podzemní jeskyni. Nemohou se hýbat a dívají se proto pořád na zadní stěnu jeskyně. Za jejich zády hoří plamen a mezi nimi a ohněm chodí jiní lidé, kteří nosí různé předměty. Vězni tak vidí jen stíny věcí promítané na zeď. Jelikož neznají pravdu, považují stíny za skutečnost. Pokud by se některý z otroků dokázal vyprostit z pout a ohlédnout se, byl by oslněn září ohně a nevěřil by, že stíny nejsou pravou skutečností. Kdyby dokázal dokonce vyjít z jeskyně, byl by zaslepen slunečním jasem a jeho zrak by si musel dlouho přivykat. Za nějaký čas by však začal vidět pravé věci. Kdyby se pak vrátil do jeskyně a vyprávěl ostatním, co pozoroval, vysmáli by se mu. Mysleli by si, podle Platóna, že má zrakovou poruchu, a nestáli by o to, aby je z pout vysvobodil. Prý by ho mohli chtít radši i zabít, než aby podstoupili takové útrapy.

Vystoupení z metaforické jeskyně jsou schopní filosofové, kteří pak mají za úkol se do ní vracet a učit pravdu ostatní. Paralela s bódhisattvy, vstupujícími znovu do samsáry, je zřejmá. Za podobným účelem se do systému vypravuje Morpheův tým ve filmové trilogii Matrix.

Matrix
Mechanismus obrany systému, který nastínil Platón, dobře vystihuje Morpheova řeč k Neovi, když ho seznamuje s fungováním Matrixu: „Tyhle lidi a jejich mozky chceme zachránit. Ale do té doby jsou všichni součástí systému, a to z nich dělá naše nepřátele. Hlavně si uvědom, že většina není na odpojení připravena. Mnozí z nich jsou na systému tak naprosto závislí, že budou ochotni ho bránit.“ Podobně jako u Platónovy jeskyňky jsou lidé v Matrixu otroky: „Je to svět, který máš před očima, abys neviděl pravdu, že jsi jen otrok, Neo.“

Paralely jsou zjevné, a jak se zdá, odvěké. Co ale naznačují? Že vždy existuje skupinka lidí, kteří se snaží ostatní přesvědčit o tom, že znají pravdu, zatímco většina žije ve lži? Taková přesvědčení často zkostnatí, mocenské struktury zaujmou svá místa a už lítáme v nějakém systému. Ten se zuby nehty snaží udržet při životě, brání se změnám.

Na druhou stranu úvahy o dvojí realitě světa, které, jak se zdá, provázejí lidstvo od nepaměti, poukazují na hluboce zakořeněnou touhu po emancipaci, poznání a svobodě. Namísto hledání opravdovosti si ale mnoho lidí v dnešní době nechává rýsovat obrysy svého života současným konzumním systémem. Ten se snaží diktovat, co nosit, poslouchat, kam jezdit na dovolenou, jaké mít postoje k životu a podobně. Otevírá prostor pro vystupování kritiků, kteří poukazují na jeho lži a hlásají jinou pravdu.

Proto je důležité hledat vlastní cesty a pravdy. Bohužel je často pohodlnější se zařadit do nějakého již zaběhlého systému – stát se otrokem, nemuset rozhodovat. Ale pak ztrácíme hravost, svobodné myšlení, chuť dělat věci nově, stavíme si sami v sobě bariéry, přestáváme být otevření novým pohledům. Systém jako systém. Ať už ulpívání v samsáře, nebo oddanost nějaké buddhistické cestě. Být středem vesmíru ve vlastním světě, učit se ze svého života a svých zkušeností, nepřejímat cizí pravdy. Dobře to vystihuje zenové pořekadlo: „Když potkáš Buddhu, zabij ho.“ ∞