Přijmout znamená dát význam. Flow je nepřenosná, musí být vždy znovu neúprosně nastolena. Jen nevědoucí pohled je vidoucí.

Dotek provází pohled jako neodbytný rodič. Pohled se dotýká. Cizí pohled námi přímo cloumá. V nejistotě, jak působí ten náš, se bojíme pořádně podívat, jako by byl pohled zbraň, jako by měl ubližovat. Pohledem můžeme dosáhnout jen na projevené, pro dotek je projevené jen mapa – dotek dosahuje skrytého. Opravdu se nám projeví jen to, čeho se zmocní dotek. Pohled je řeka. Dotekem doteče do moře. Pohled je myšlení. Myslící člověk čumí. Kladu vám na srdce, že základem je dotek, ne pohled. Dotek tvoří tím, že překonává strach. Nebo se jen poddá. Bezprostředně, nevinně.

Dotek posvěcuje, nejde ho nepřijmout. Bere si význam, je mu dán. Je to bůh, ten lidský, Bohdan. Pohled navnaďuje, nastoluje téma, dotýká se tématu – doteku. Teku svými žilami, všechno se ve mně dotýká. Jsem dotekem, který se chce potvrdit tím, že se dotkne. Sebe víc nemůže – Já je objevené, ne vědomě, ale samotným bytím jím. Můžu se poznávat, ale tím se nedotknu, neušpiním, nezrodím. Vše je ve mně rozdvojené, ale pojí se synchronicitou, ne dotekem.

Paranoidní význam
Pohled uděluje význam, ze kterého nejde vystoupit, jen se mu schovat neupřímností. Nebo s ním pracovat. Ten význam není pevný, je to proměnlivý konsens. Je myšlený. Vlastně je to ohnisko mezi dvěma myšlenými významy, které si osoby vzájemně udělí. Jeden se mění v druhý a druhý v první – zrcadlení.

Člověk si někdy neuvědomuje rozdíl mezi významem, který udělí jedna osoba druhé, a významem, který jedna osoba udělí sama sobě skrz druhou osobu – paranoidním významem. Paranoidní význam je to, co si jedna osoba myslí, že si o ní myslí osoba druhá, zatímco druhá osoba si myslí, že to, co si myslí první osoba, že si o ní myslí druhá osoba, si naopak myslí první osoba o osobě druhé. První osoba blbě čumí a druhá neví proč. Neví, že proto, že jediné, co první osobu zajímá, je to, co si o ní myslí druhá osoba. První osoba zaujala egoistický postoj a znemožňuje pokračování komunikace.

Ani po oboustranně úspěšném udělení významů ale není vyhráno. Říká se, že první dojem přetrvá navěky, ale to by bylo moc jednoduché. Úděl významu je vždycky dočasný, mění se v čase. Trvání na prvním dojmu rovná se idealizaci nebo zatracení. Udělený význam uniká, neustále se proměňuje v iluzi. Ani na chvíli nestojíme na pevné půdě jistoty, co si o nás myslí druhý ani co si myslíme my o něm. Neustále význam obnovujeme – jak ten, který udělujeme, tak ten, který přijímáme.

Není to žádná sranda, takže když se objeví sociální síť jako Facebook, kde pohled ztrácí význam, protože počítá se svou věčnou dohledatelností, a kam se dá snadno uklidit jako do stinné hamaky a houpat se iluzí vzájemnosti, koupat se v modrém moři mouder a upíjet nektar rozmanité, plně přítomné on-line komunikace, kde už jsou všichni jako v Mexiku a to Mexiko je všude, oheň je na střeše. Pohled se v tomto ráji stává svou iluzí a zůstává jí, dokud sám sebe neopustí, což může být těžké, protože jí věnuje tolik pozornosti, protože se tam toho tolik děje. Hledí do močálu počálu a vidí se zřetelně v součtu informací a pixelů, boří se do bažin jednotlivostí, zamotává se do vláken diskusí, odevzdává se umělé inteligenci, učí se jí myslet a vzdává se té skutečné, intuitivní, přírodní inteligence, kterou se myslet ještě nenaučil.

Virtuální brutalita
Rychle pryč, zpět do jednoty času a místa, poctivého ohniska energií, které se míjejí, protékají sebou navzájem nebo kolem sebe nebo se slévají v hrozitánských, překrásných vírech, zkrátka tvoří všechny představitelné, vygooglovatelné vodní jevy v magickém mixu řiditelnosti a nevypočitatelnosti, který je pořád stabilnější a schůdnější než elektronická přátelství na dosah kliku. Z internetové samsáry je třeba co nejdřív procitnout zpět do samsáry normální, do samsáry samsáry. Net představuje další stupeň oddělenosti, kam se vědomí vylívá – z neprojevena do těla, pohledu, života; ze života do virtuální brutality. Její tělo už nám nenávratně zůstane, příliš jsme k ní přičichli. I poctivý abstinent žije dál se svým alkoholickým egem. Musíme virtuální tělo aspoň kultivovat, skloubit s tím fyzickým.

Net je tragicky nefyzický. Tragicky proto, že skýtá dokonalou platformu pro lenost. Plytké konverzace, obohacující kontakty, možnosti studia. Můžete strávit celý život v posteli, aniž uvidíte všechny ty úžasné, reálné pohledy. Postelové pohledy končí u porna. Komunikace fotkami a slovy jednoho naplní, když má rád umění, ale musí si uvědomit, že je to pořád jenom počál. Nejsou to obrazy, knihy ani hlasy, není to expanze vědomí. Jeden u monitoru bude vždycky jen ten jeden. Umění by mělo směřovat k realitě, ne se jí jenom inspirovat, naparovat, požírat ji. Mělo by se na sebe v pravou chvíli vybodnout, hodit na sebe bobek, rozplynout se.

Tím, jak koksově působí na mozek, svádí net realitu na svou temnou stranu. Stáčí přímku lásky a života do bludného kruhu okouzlení, výzev a samoty. Mozek má ten fejskoksový rauš za skutečný. To se netýká jen pornáčů. Realita zbytečně chodí na net, pere tam špinavé prádlo nejasností, neviditelných energií. Ve skutečnosti je ale právě špiní. Nebo je spíš míjí. Vlastně ne, špiní – net špiní realitu. Realitu chápeme až pozdě a nikdy definitivně. Na netu je všechno popsané tady a teď. To se vyplatí, takže si ho bereme i ven.

Pokud disponujete technikou, možnosti jsou neomezené, ale jen zdánlivě. Není to to pravý ořechový, to je každému asi jasné. Lidi to ale neřeší, jsou v tom až po uši. Chodí lhostejně kolem sebe s tím, že kdyby něco, každý jim může napsat na netu. Nebo políbit prdel. Jsou naštvaní, že jim ještě nenapsal. Nebo že jim napsal moc. Druhý neví, která bije. Net je černá díra zájmu. Místo abychom zájem budili, dáváme ho spát. Chodíme se na net sbližovat. Bez výsledku. Net je mimo teď. Nejsme to my. Jsme pohled.

Hodně budeš nikde
Na netu se domlouváme, kdy se potkáme. Pak se potkáme, ale ani se nepozdravíme, protože jsme se ještě nedomluvili. Naše setkání musí posvětit net. Když se konečně domluvíme, stejně to není to, protože to není teď. Net je fet. Domlouváte něco, co nechcete. What a life! Co je teď? Kontinuita. Teď je vždy definováno předchozím teď, vyplývá z akce. Bez pohybu není teď, i kdybyste mu tak říkali. Když teď myslíme, zkamení. Když myslíme na sebe, nejsme. Na netu na sebe myslíme, tam hodně nejsme. Myslí na nás i druzí, ale jen jakoby. Jen plní potence dané programem, viz váš přítel má narozeniny.

Net je únik do lajn, v tom se podobá psaní. Asi se na ten net trochu vymlouvám. Net rovná se psaní. Místo pro lidi, kteří rádi úkolujou. Útěk od občanské povinnosti někým být, volit se, prodírat se džunglí signálů cizích i svých, hledat výhodné východisko. Můžeme být pohodlně nikým a spřádat konspirace v rámci svého vypočítačového avatara. To platí i o psaní, umění. Alter ego. Umění neznamená být někým, umění znamená být někým jiným. Využívá k tomu paranoidní význam, kterému dává život.

Místo aby se osoba vyvíjela zdravě, nekontrolovatelně, netrolovatelně, kooperací s jinými jsoucny, bere si na triko vlastní pěst, honí smysl, stádo statku sebereflexe. Timeline. Čas plyne nejen nepozorovaně, čas plyne jen nepozorovaný. Plyne jen, když ho nesledujem. Smysl času je, aby plynul, takže srát na něj. Čas je smysl, který plyne. Čas je smysl plynutí, jako je smysl očí pohled. Člověk ho v sobě musí kultivovat, obnovovat, otvírat.

V dnešní společnosti se moc nečasí. Časit znamená žít. Nejde se to naučit, jde jen tančit. Nebo mučit. Čas jsi a v čas se obrátíš, včas se obrátíš. Čas jsi, čas je, čas je každý. V čase se setkáváme. Setkáme se včas? Lady be good, do what you should, you know it will be all right. Všechny ty flows jsou jen úniky od základního doteku stejně opovážlivého jako velkorysého, oboustranného, vyplynulého i iniciovaného. Všechno je nic ve finále, ale my jsme teprve v základním pavouku. Musíme hrát a soustředit se na každý další mač, na každý fiftýn. Zapracovat na psychice. Výplet je základ. Trénovat, odpočívat. All that. Chovat se, prožívat, volit, uvažovat, dívat se, dotýkat, vnímat, jíst, spát. Kde je tomu konec? Kde je začátek? Čemu? Přístupu. Tvému, druhému. Přístup je světlo. Světlo dělá věci. Vrhá na ně světlo. Dobré, špatné, málo platné. Věci jsou jen vábnička na naše vlastnické choutky. Svět je světlo. Své tělo. ∞