Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Vzduch, světlo, čas, iluze vrás mají načrtnout vás. Příběh se má nějak vyvíjet. Ano, ale není to předem dáno. Krásná panno, udus mě svou blánou. Jsi dávno. Prahnu po svobodě, na noze kouli toho prahnutí. Jsme lidi, sami k sobě nahnutí. Až pak k těm druhým. Sami v sobě tvoříme vztah ke druhému. Tvořit ho ve druhém vede do extrému. Druhý mě musí dostat na stříbrném podnose. Jsem klaun s koulí na nose. Tak se prezentuju, málokdy to zuju.

Možná to jsem, ale není to nic definitivního. Nic není definitivní. Jen to nic. Pořád se tvářím, pořád se vytvářím. Vlastně to vytváří moje vědomí. Nejsem to já ani moje já, ale naše předreflexivní syntéza. Nakonec, žádné vytváření vlastně ani není. Děje se to, co se chce dít. Nejde to přinutit. To, co se děje, teče z nicoty, z toho, co není. To, co je, vystřídává to, co není. A naopak. Jakákoli predefinice je čistě fokální. Dosaďte si jakékoli adjektivum, jehož význam neznáte.

Vědomí si samo určuje svou realitu. Když se bojíte, milujete nebo mícháte vajíčka, je to proto, že si myslíte, že to tak má být. To, čím jste, jste proto, že si myslíte, že tím máte být. Toto „má být“ je v existenci esenciální. Chceme být, čím máme být, ale toto „má být“ určujeme sami. Pak se tím třeba staneme, ale je to jen dočasná modifikace vědomí. Celé naše bytí je modifikace vědomí.

Bytí vědomí, tedy já nebo vy, je vždycky tím, čím není. Za chvíli můžete být něčím jiným. Stačí učinit současný stav nesnesitelným a odhodlat se k revoluci. To je vlastně i reinkarnace. Když říkám vy, koho tím myslím? Jak uchopuje vědomí svoje bytí? Čistě experimentálně. Modifikuje se do různých stavů a emocí. Vy se o nich dozvídáte reflexí sebe sama. Tím, že sami sebe uchopíte jako předmět.

Reflexe
Jste někým, kdo se nějak chová a zároveň někým, kdo se pozoruje, jak se ten někdo nějak chová. To se skrývá za oním „jste tím, čím nejste“. Reflexí se činíte předmětem a roztínáte své vědomí vedví – na vědomí odrážející a vědomí odrážené. Držíte v ruce knihu a chcete s ní něco udělat, ale podíváte se na svou ruku, jak drží tu knihu a napadne vás spousta jiných věcí, které by se s ní daly udělat. Třeba něco, co jste včera viděli ve filmu nebo ve snu.

Někoho milujete, ale jakmile si svou lásku uvědomíte, z toho milujícího člověka, kterým jste byli, vás to nějak vytrhne. Ne, že byste už nemilovali, jen už nemilujete naplno. Už to nejste tak docela vy. Prostě něco děláte, jste úplně tím, nijak to nepojmenováváte, nepozastavujete se nad tím, jste čiré vědomí té činnosti, nekladete ji jako svůj předmět, ale najednou si uvědomíte, že to děláte, provedete reflexi. Třeba když tančíte na diskotéce. Vždycky vám to jde, dokud do toho tance neprocitnete.

Do hry vstoupí Já jako součást odráženého vědomí. Celá situace se zneprůhlední, jste z ní vytržení, najednou ji děláte mechanicky, vnímáte se, vidíte, slyšíte, jak ji děláte. Odtečete z ní do někoho, kdo ji posuzuje. Musíte se rozhodnout, jestli přestat nebo pokračovat. Nemůžete jen tak být. Nejste tím, čím jste. V předreflexivním stadiu jste tou činností, po reflexi se přesunujete do toho, kdo tu činnost vykonává. Do toho, kdo musí rozhodnout, čím bude dál.

Žijeme v konkrétní předmětnosti světa (hmotě), která je ale intencionálně prázdná. Svádí uvěřit, že to, co vidíme, je všechno, co je. Když tomu uvěříme, ocitneme se ve vakuu. Pocítíme bezvýchodnou úzkost, kterou se nám dá na vědomí naše svoboda. Připomene se nám naše vědomí a znovu nás probudí z předmětnosti, kterou si myslíme, že máme být. Doufáme v to, ale realita nás z toho pohodlí vždy znova vystrnadí.

Výjimečný člověk
Vědomí je aktivní princip, který tvoří každý další okamžik sám ze sebe. Spontaneita. Není vidět, ale je za vším, co vidíme, za světem. Svět je taky důležitý. Je to odraz vědomí, jeho drahá polovička. Nesmíme se štítit svých odrazů. To v nich člověka jen uvězní. Neštítit se svých odrazů na sobě, ale ani na druhých. Vychází-li vše z vědomí, pak se (ne)vědomě podílíme na událostech kolem nás, v celém světě, potažmo vesmíru. Tím nechci říct, že všechno včetně druhých je mým výplodem.

Druzí lidé, zvířata, rostliny a tak trochu i šutry mají své vlastní vědomí. Individuální vliv jejich bytí na dění by se snad dal vypočítat nějakým magickým algoritmem podle jejich momentálního výklidu, tedy toho, jak moc jde život přímo z nich a jak moc jsou naopak zaseklí na tom, jak vypadají. Tomu záseku říkám rozptyl. Je to hanlivé slovo. Uvědomování si sebe sama může být krásné. Je to svoboda, možnost. To, co nás jako lidi dělá na této Zemi výjimečnými. Odlišuje nás od zvířat, která si svá vědomí neuvědomují.

Uvědomovat si sebe. A druhé, jako bychom to byli my. Nemoci na nic a nikoho nadávat, převzít zodpovědnost. Je to těžké, ale dává nám to svobodu vyvíjet se. Volně za sebe i ze sebe vystupovat. V závislosti na tom, jak člověk tuto možnost uchopí, může být růstem nebo dekadencí. Tyhle polohy se často střídají. Jedna se mění v druhou podle toho, v jaké fázi reflexe té které věci nebo pocitu se člověk nachází a jak moc se s ní zrovna ztotožňuje. ∞