Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Když jsem se v polovině 80. let narodila, svět byl pečlivě natírán na černobílo; lidé, ideje a státy jednoznačně patřily k těm „dobrým“, či naopak „zlým“. Hranice byly téměř nepropustné a nejreálnější vizí apokalypsy byla jaderná válka mezi Západem a Východem. Během posledních třiceti let se rozpadl zdánlivě neochvějný Sovětský svaz, vzniklo a zaniklo demokratické Československo, přišlo samostatné Česko, které se záhy stalo integrální součástí nové spojené Evropy. Nejsem fanouškem sci-fi, ale proměna světa, jíž jsem se stala svědkem, mi připadá opravdu jako fantastická.

Nikdo neví, jak se změní svět v nejbližších třiceti, padesáti letech. Jaké přinese výzvy, konflikty a situace. Jak se na ně připravit, či dokonce jak se jim přizpůsobit. Jediné, co člověk může dělat, je mít vizi a neselhávat v přítomnosti. Ráda bych v této souvislosti připomněla dva muže, kteří se stali symboly největších (pozitivních) společenských přerodů v moderních dějinách Česka: Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka. Oba o tyto změny usilovali dlouhá léta a desetiletí předtím, než proběhly, aniž by přitom měli čímkoliv podloženou naději, že se opravdu uskuteční. Oběma se poštěstilo dožít se okamžiku, kdy se naplnily jejich představy a jejich úsilí bylo uznáno a odměněno. Doplatili na to ale tím, že je z nich dneska tak trochu povinná literatura: každý zná jejich jméno, ale nikdo je pořádně nečte. Přitom svým nadčasovým přístupem nám mají co říct, proto je budu v následujících odstavcích neúměrně citovat.

Ze své podstaty to byli spíše nekonfliktní lidé, zaměření do svého vnitřního světa. V tom nitru ale měli tak silná přesvědčení, že nikdy nedokázali mlčky přihlížet nepravdě a nespravedlnosti a vždycky se připletli do nějakého konfliktu. Pak když už řekli „A“, museli říct i „B“, až jeden musel utíkat do emigrace, druhý trávit roky ve vězení a oba nést tíhu prezidentského úřadu, který kromě možností nese i velká omezení. Samozřejmě dělali i chyby, právě proto, že neměli odpověď na každou otázku, jen tušili, jak by to být mělo a v konkrétní situaci se mohli i mýlit: „Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný. Boj pro boj, to neznám; spíš jsem býval provokován a bránil jsem se.“ (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1990, s. 86)

Oba byli věřící lidé ve smyslu pokory před univerzem, úcty k životu jiných a přijetí odpovědnosti za vlastní život. Jejich víra a přesvědčení se nikdy nepřeklenuly do dogmatismu a samolibé identifikace s vlastními úspěchy a díly. Věděli, že to nejlepší z člověka jej samotného přesahuje. Havel to popisuje jako „přirozený svět“, který je „… světem bezprostředně evidovaným naším »já« a tímto »já« osobně zaručovaným; je to onen ještě neindeferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti. Takové kategorie, jako je například spravedlnost, čest, zrada, přátelství, nevěra, statečnost či soucit, mají v tomto světě zcela konkrétní, s konkrétními lidmi spojovaný a pro konkrétní život velmi důsažný obsah; něco zkrátka ještě váží. Půdorysem tohoto světa jsou hodnoty, které tu jsou jakoby odvždycky a pořád, dřív, než o nich mluvíme, než je zkoumáme a činíme předmětem svého tázání. Vnitřní koherenci mu dává přitom jakýsi ‚předspekulativně‘ daný předpoklad, že funguje a je vůbec možný jen proto, že existuje cosi za jeho horizontem, že je něco za ním či nad ním, něco, co se sice vymyká našemu chápání a manipulaci, co však právě proto dává tomuto světu pevné pozadí, řád a míru a co je skrytým zdrojem všech pravidel, zvyklostí, příkazů, zákazů a norem, jež v něm závazně platí. Přirozený svět v sobě tedy ze samé své podstaty skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produševňuje i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat; každý pokus jím pohrdnout, podmanit si jej, nebo dokonce nahradit něčím jiným je v dimenzích tohoto světa chápán jako projev pýchy, na který musí člověk vždy tvrdě doplatit“. (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 42)

TGM byl zase realistický idealista, vizionář s kantorskou důsledností: „Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i svých bližních do značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit; život sám je drama, jako drama například Shakespearovo je sám život. A co je politika, pravá politika jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života? I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit. Prostředky má stanovit rozum; ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie.“ (Hovory s TGM, s. 111–112)

A několik desetiletí poté na něj navazuje Havel: „Jsem přívržencem »antipolitické politiky«. Totiž politiky nikoliv jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní.“ (Václav Havel: Politika a svědomí, 1984, s. 57)

Takový rozměr dnešní české politice naléhavě chybí. Chybí v ní lidé, kteří vidí dál než na další volební období, kteří se strachují nejen o vlastní budoucnost a čelí plně a odvážně výzvám přítomnosti.

Jsou období a země, kde dějiny nechávají lidi na pokoji a dávají jim možnost prožít svůj vlastní život a soustředit se na vyšší příčky Maslowovy pyramidy: sounáležitost, poznání, seberealizaci. Jsou doby, kdy dějiny nenápadně přistoupí blíž a přinesou nepříjemný pocit znepokojení, jako když vám v noci někdo zazvoní na dveře. Bohužel jsou i časy a místa, kdy dějiny vtrhnou přímo domů, vyvlečou člověka ven a hodí ho do rozbouřeného davu, kde se jeho život promění ve statistické číslo a zápas o vlastní existenci.

Máme to štěstí, že Evropa teď patří k nejbezpečnějším a nejbohatším světadílům, že můžeme psát články o tom, co se nám zdá být důležité, a číst si je, pokud nám přijdou zajímavé, v ležérní kavárně, frontě na divadelní představení nebo na čas jezdící tramvaji. Když se v besedě, novinovém článku nebo pseudorealitě Facebooku postavím za ideály svobody a humanismu, jsou to „pouze slova“? Snižuje jejich význam to, že ve stejnou chvíli někde jinde stále trpí a umírají lidé? Kdo nebyl dobrovolníkem v Africe, měl by se stydět a sedět mlčky v koutě? Ne. Právě proto, že ve většině takových zemí se za slovo zavírá a pronásleduje; že slovo povznáší a dává životu smysl; že spolu s ideály je na vrcholu již zmíněné Maslowovy pyramidy, kam by se v lepším případě měli dostat všichni, ne společně zápasit v úpatí o přežití. Neměli bychom podceňovat sílu slov, ani, anebo právě proto, že je můžeme říkat volně. V absenci přímého ohrožení, v přemíře informací a podnětů se pravda ztrácí ještě snadněji než ve vypětí totality.

I pouhé slovo je činem, i mlčení je občas zločin. To platilo za dob disentu, jako to platí dnes: „Disident neoperuje totiž vůbec ve sféře faktické moci. Neusiluje o moc. Netouží po funkcích a nesbírá hlasy voličů. Nepokouší se okouzlit publikum a nikomu nic nenabízí ani neslibuje. Nabízí-li něco, pak pouze svou kůži. A tu nabízí jen proto, že nemá jiný způsob, jak dotvrdit pravdu, za níž stojí. Artikuluje svým počínáním jen svou občanskou důstojnost, bez ohledu na to, co za to sklidí. Nejvlastnější východisko jeho »politického« působení je tedy v oblasti mravní a existenciální. Vše, co dělá, dělá vlastně v prvním plánu kvůli sobě: cosi se v něm prostě vzbouřilo a už není schopen »žít ve lži«. Teprve za tímto veskrze existenciálním motivem a v závěsu na něm kráčí a může kráčet zřetel »politický«. Totiž naděje – nejasná, neurčitá a těžko kdy co do své oprávněnosti ověřitelná –, že takové počínání je i obecně k něčemu dobré. (…) Že i v tak zdánlivě chimérické věci, jako je nahlas řečená pravda a nahlas artikulovaná starost o lidství člověka, je zakleta určitá moc a že i slovo je schopno čímsi vyzařovat a jakousi stopu ve »skrytém vědomí« společnosti zanechávat. K takto založenému postoji bytostně patří, že disident spíš mapuje a analyzuje přítomnost než projektuje budoucnost. Že je spíš tím, kdo – teď a tady – kritizuje špatné, než plánovačem něčeho lepšího, co bude jednou. Své poslání vidí spíš v obraně člověka před tlakem systému než ve vymýšlení systémů lepších. Pokud jde o budoucnost, jde mu víc o mravní a politické hodnoty, na nichž by měla spočívat, než o veskrze předčasné spekulace, jak a kým budou tyto hodnoty lidem zajištěny. Ví přece, že konkrétní povaha takového zajišťování nezávisí na jeho dnešních přáních, ale na těžko předvídatelném běhu budoucích událostí.“ (Václav Havel: Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985, s. 89–90)

Být humanistou je v poslední době pro mnohé tak trochu směšné a nemístné, přece jsme všichni po rozněžněné revoluci zažili studenou sprchu devadesátých. Rychlými soudy a silnými slovy se nešetří, naproti tomu slova jako „pravda“ a „láska“ už aby se člověk bál použít. Mít jednoduché odpovědi na složité otázky se považuje za formu soudnosti ve vypjaté situaci. Já nemám odpovědi na všechny otázky, tím méně ty jednoduché nebo snadno formulovatelné. Za každé doby se dá být zlodějem, udávačem, konformistou nebo „jen“ mlčky přihlížet zlu. Anebo taky ne, volba je na každém z nás.

Teď, úplně stejně jako Havel před třiceti lety, nemůžeme předvídat sled nastupujících událostí. Předcházet jim bude ale spousta zdánlivě všedních dní, ve kterých je potřeba zachovat si lidskou tvář a soucitné srdce. Věřím, že není jiné cesty dopředu, než krok za krokem, s pohledem upřeným za horizont a důvěrou ve svůj vnitřní kompas. Pokud se neztratíme dnes, neztratíme se snad ani v mlžném či bouřlivém zítřku. ∞