Základ je nedělat to moc složité. Vnímat odžité. Jsme lidi. Prostě… Láska, nevěra, strach, agrese, všechny tyhle regrese Já, k nimž s chutí utíkáme, čerpáme z nich náplň nudy, všeho všudy nikam nevedou. Jsou to jen proudy sebeprudy, soudy nebe a dudy mě skrz tebe podvedou. Povlávají v mojí emoční kůře jako vlákna pavučin. Hledám úhly, pod nimiž se zjeví. Dají mi tě najevo mou krví.

Žijeme v době „ticha před bouří“, blížícího se „zániku Římské říše“ nebo nástupu zářné „éry Vodnáře“? Jak odhadnout, co přijde, a přitom nepropadnout ani konspiračním teoriím, ani zvěstem o konci světa; udržet si rovnováhu mezi politickou apatií a neurotickou angažovaností a vševědoucností?

Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Prolog: Po ruce mi stejká smůla, k zemi, a lepí se na paty, zvednu hlavu, z nebe padá havran, mrkne na mě, spadne těsně, o kus blíž a měla bych ho nasazenýho v hlavě, havran v hlavě, to není žádná to, vyklove mozek, škytne a vybleje ti ho zpátky… akorát úplně naopak.

Závěr roku uzavírá dvanáct uplynulých měsíců našeho života. Zpětně se ohlížíme, jakou podobu jsme mu pro tento rok dali, co jsme do něj pustili a nechali přijít, co naopak ztratili. Kam jsme se posunuli, co zažili a kým jsme. Jako pomyslný mezník nám konec roku předkládá novou desku. Ta už sice není čistá a nepopsaná, ale můžeme na ni dále cokoli vrstvit.