Prolog: Po ruce mi stejká smůla, k zemi, a lepí se na paty, zvednu hlavu, z nebe padá havran, mrkne na mě, spadne těsně, o kus blíž a měla bych ho nasazenýho v hlavě, havran v hlavě, to není žádná to, vyklove mozek, škytne a vybleje ti ho zpátky… akorát úplně naopak.

Jít po dálnici a přitom si přát jít lesem. Všechno špatně. Směr cesty, důvod cesty i ten, s kým na té cestě jdeš. Ty sám jsi v ten moment špatně. Víš to, cítíš to. Nejsi, existuješ jen jako matný odraz, šumící obrazovka. Ztratil jsi se. Jdeš bezcílně, bezradně, jdeš bez sebe. Strach, protože to víš, strach, protože nevíš co s tím.

Zvažuješ, hodnotíš, obklopen bezvýchodným „co kdyby“. Neposloucháš se, posloucháš to, co na tebe přenesli jiní. Všechny strachy, úzkosti, co je správné, co nepřípustné. Tvé sebepojetí se odvíjí od toho, jak jsi byl hodnocen, jak jsi byl nastaven, nevědomky, brutálně.

Dlouho jsi schopný žít vědom si toho, že míříš úplně špatně. Popření. Životní trans. Pochod ze setrvačnosti. Pochod marnosti. Potřeba něčeho, co bude dost silné na to, abys přestal myslet a znovu začal vidět. Trpět, zažívat bolest, abys skutečně pochopil. Vše se děje z nějakého důvodu. Musí. Bezdůvodnost utrpení a bolesti je děsivá. Věřit v jejich význam je jediná možnost, jak přežít, posunout se, nezhořknout, nevzdát se. Náhody nejsou, náhody nesmí být. Nastává přerod. Přerod, jenž si člověk pro sebe dobrovolně nepřipravil – jako by byl pro něj připraven. Dle Junga něco jako synchronicita. To, že někoho potkáš, někoho nepotkáš, něco uděláš a neseš následky. Přijmout, nebo odmítnout / přijmout se, nebo odmítnout se.

Já?
Vše řešit radikálně, žádné postupné krůčky. Tlusté čáry za minulostí a vše chtít změnit hned. Nepokora? Nechat se zanést, čím dál víc se vzdalovat. Čím dál víc se snažit pochopit a čím dál méně mít pochopení pro sebe samotného. Rozhodnout se pro experiment. Vykřičník. Změna. Potřebuju. Chci. Musím. Co ale? Co je to špatně? Jaký mám být? Jaký jsem? Hledat u jiných. Zoufale se ptát všech okolo a čekat, že ti odpoví. Odpoví, s tebou ale nemají jejich odpovědi nic společného.

Oni.
Prý dělat věci jinak, malovat se, oblékat se, chodit jinam, potkávat jiné lidi, číst jiné knihy, jíst jiné věci. Vše jinak, jako by nic z toho, kým jsi dosud, nebylo dobře. Roste v tobě nejistota. Poslechneš je. Změnit se, přerodit se, zkoušet, přesahovat, zkoumat… Nebo jen dokazovat? Jak moc musí být člověk ztracený, aby měl potřebu sám na sobě experimentovat? Aby si byl tak moc nejistý, že dovolí, aby jeho kroky řídili další. Aby se opustil. Dopustit to. Dopustit to, že se zaprodáš mínění jiných. Mínění jiných o tobě. Mínění jiných o tom, jaký bys měl být.

Oni.
Snažit se po kouscích, zkoušet na sobě věci, kterými jako bys potvrzoval, že jsi vadný, že to, jaký jsi, je třeba změnit. Bolest z toho, jak lehce jsi schopný se zkoušet, testovat, přeskupovat. Oblékat se do věcí, do kterých by se mělo. Bezmyšlenkovitě. Měla bys. Škrtí, řežou. Dusíš se. Barva na řasy, víčka, tváře, rty. Měla bys. Obličej pálí, barva se roztéká. Pohřbít se pod nánosem nepravdy. Bílé víno ve sklence se stopkou. Místo červeného. Měla bys. Cizí lidé, cizí místa. Prý hlavně nic z toho, co už znáš, hlavně nic z toho, co jsi ty. Vědomě si ubližovat. Bolest z té vědomosti. Sebesabotáž. Krutost.

!
Odmítnout. Stát na své straně, bez ohledu na přijetí ostatních. Přerod… Poslouchej „Erik Truffaz – Let Me Go“.

Já. ∞