Být víc upřímná v tom, co opravdu chci sdělit. Nebát se říct, co by ulevilo vnitřnímu tlaku. Té cenzuře strachu.

Zachovat si hrdost. Neříct skutečnost, která by oloupala duši jako pomeranč. Proč říkat zbytečně moc a nechat se přečíst? Radši mlčet a doufat, že ten druhý bude cítit. Ale proč by vlastně měl? Jsou to jen vlastní projekce, že sdělované bude i vyslyšené. A pokud existuje zpětná vazba, alespoň v nějaké podobě, pro iluzi porozumění stačí. Hledat, a nenalézat. Ochomýtat se okolo ohně, aby se člověk náhodou nespálil, i když chce ve skutečnosti plát. Uhořet.

Psát je vedení monologu. S pocitem dialogu a bez očekávání reakce. Psát je introvertní sobectví. Nutnost vykřičet se bez jediného decibelu. Ideálně říct vše, ale jenom šeptem, a tomu, koho to zajímá. Zbytečně moc nemluvit. Zhmotnit na papír myšlenky. Hlavně ale ne přímočaře. Nebo explicitně. To ne. Zhasnout před pravdou. To je, oč tu běží.

Vidím tě v mých představách. Za normálního reálného dne, kde není žádné zatmění slunce ani příliš modrošedý odstín nehalí čas do melancholie. Skutečný den, který není vymyšlený. Hraješ v mém příběhu. Z masa a kostí říkáš repliky, které ti vkládám do úst. A když zapomeneš na svou roli, pustila bych závěrečné titulky. Nezvládám se na takový film dál koukat. Ideální je mít po ruce ovladač. A až budeš zase někým jiným, prostě přepnu. Slova ti umřou v puse. Nebo ještě líp – vrátím tě o pár desítek minut zpět a dám ti šanci dokázat, že si svůj scénář pamatuješ. Vynořit se z těch hlubin co nejsušší. Prolétnout jimi a rychle se nadechnout, ucítit nějakou známou vůni a přestat mít strach. Vůně tvoří ty momenty, ve kterých jsem klidná. Nejvíce vůně z dětství. A je jedno, jestli to byly pachy. Silné zážitky v bezprostředním bezpečí z nich udělaly vůně. Chytit se lana a zase se zhoupnout na houpačce. O pár let dříve, než s mým životem budeš houpat ty. Kdybych věděla, co mě čeká, připravím si pod sebe něco měkkého. Aby mě ty pády tolik nebolely. Modřiny se mi dělají velmi snadno. Není potřeba vše vysvětlovat. Každý to zná. Jen trochu po svém. Nejde vlastně o nic nevšedního. Až je to vlastně nuda, jak máme všichni ty životy podobný.

Jdi na dřeň. Neokecávej pořád něco tak, jak si myslíš, že bys to měla říct. Nevlastním tě a ty nevlastníš mě. Nikdy to tak nebude. A proč? Protože jsme natolik solitérní sobci, že se nám to nikdy nepovede, ani kdybychom chtěli. Ztratit svobodu pro kus života toho druhého. Co s životem toho druhého? To je citová zodpovědnost. Být nucen reagovat na cizí alter ego. Vyrovnat se s tím, že tvoje osobnost není plochá, ale den za dnem spletitější a zcuchanější. A ten druhý to uvidí. Mít tě jednou za čas je bezpečnou hrou. Hrou bez hranic. Která nám oběma vyhovuje. Spousta věcí kolem je povrchní a smějeme se jim. Ostatní si toho ani nemusí všimnout a smějí se jim také. My se smějeme i jim, aniž by si toho museli všimnout. Oba to vidíme, jenom bychom občas chtěli vidět míň a zasmát se s davem. Je jednodušší vypnout si telefon a zmizet. Půjčit si jiný život. Lepší než ten, tady. Protože ten se často nedá řídit. Jede si po svých kolejích.

Marně hledám víc takových, jako jsi ty. Všichni kolem začínají vypadat stejně. Nudí mě. Po chodnících se vzletným krokem míhají lidi z fashion časopisů, všichni stejný účes i barvu bundy. To se teď nosí, vypadat dobře. Všem vám tu vaši identitu věřím. Začala jarem 2015 a s novým trendem bude zase o něco novější. Odráží to zrcadlo skutečně vás? Nebo se oblékáte do ideální identity? Máme blahobyt. Můžeme trávit čas stajlováním svého zevnějšku. Já stajluju spíš vnitřek. Přemýšlím o sobě a o druhých. Hledám souvislosti. Mám pocit, že leccos chápu. Častokrát samu sebe ale překvapím novou reakcí v nějaké situaci. Je stále co v sobě objevovat. S kým se seznamovat. Popsala bych samu sebe jako ideální – dobře se mi se sebou žije; ostatně, už jsem si na sebe za těch několik let zvykla. Když ale překročím komfortní zónu, údiv nad stále nepoznaným celkem je skoro explicitní. ∞