Popíjím v kavárně Nové scény. Je odtud dobrý výhled na rej tramvajové zastávky Národní divadlo. Dvě smažky svižně šlapou a přímo do kroku jim přijede devítka. Z osmnáctky vystupuje dívka v klobouku s deskami výkresů v podpaží. V němém úžasu zhlížím tu scénu jako skrytá kamera. Vyměňuju si pohledy s blonďatou servírkou v uplém tričku, která jako by sem zabloudila z fitka. Hrotí oční kontakt za účelem zjistit, zda mi něco nechybí. Čaj ne.

V poslední době jsou mé vztahy prodchnuty energií, která je obrací v prach. Mám asi pomíchaný pohlavní a smrtící pud. Příliš mě trápí to, co mi chybí. Projektuju se do budoucnosti. Chci vztah, ale ne konstruktivně. Narážím na nepochopení. Pochopitelně, na vině je psaní. Čím bizarnější, tím lepší. V reálu poskvrňuje transcendentální fakta falešným, banálním zachycením v dokola omílaných pojmech. Sexuální síla se rozplývá v liniích písma. To, co pronikne do sdělení, je žalostně neúměrné vynaložené snaze, touze, času, duši. Všemu.

Je to jako rýžovat zlato. Dopředu vás žene vize, že narazíte na žílu. Každý den, kdy se to nestane, víra slábne. Zato sílí šílenství – víra utržená ze řetězu. „Kdo se těší z maličkostí, zůstane maličký,“ pohrdlivě se rozhlížím. Zlatá horečka je podobná té psací. V životě se pak člověk snaží dohnat, co se dá, ale bizarně. Třeba chlastá nebo šuká. Rekonstruuje mýty a nestíhá plodit nové.

Kolonoskopie psaní
Psaní je deset procent života a devadesát stylizace. Když mám schůzku, nemůžu se zbavit trapného pocitu, že toho člověka vlastně žere se se mnou setkat. Asi proto, že to žere mě. Setkání s ním znamená setkání se sebou. Znamená vybřednout z pečlivě vypsaných představ. Všechno se najednou mění. Myslím na slova. Mluvím a nevědomky píšu. Taková litanie. To, co říká ten druhý, taky vnitřním strojem zapisuju a duchapřítomně vsazuju do konceptu. Svého. Můj svět. „We don’t have sandwiches, we only have chlebíčky,“ omlouvá se blonďatá servírka zahraničnímu studentovi, který tento záhadný produkt vehementně odmítá.

Co mě pohání dál, je, že se v tom vidím – zavádím si takovou sondu a nalézám spoustu zajímavého. Ale vniřní vesmír je tak spletitý, že se v něm jeden snadno ztratí. Je to psychoanalýza, ale bez toho nejcennějšího – lidského kontaktu. Já a slova. Hradby padají – limity reality i intimity. Je to fascinující, ale od jistého bodu nepříjemné. Kafka řekl: „Existuje bod, ze kterého není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout.“ Spisovatelé v sobě mají jistý druh neviditelné odvahy. Nebo masochismu?

Nechci psát. Toužím po jiné svobodě. Vzdát se všech představ a pojmů! Ale píšu dál, pohroužený do sebe rotuju kolem svého středu v Einsteinově záhadném časoprostoru jako kulička v ruletě a uzavírám sázky na smysl. Mám svůj paranoidní klid, preparovaný ksicht v předpřipraveném zrcadle instantních vztahů se stále novými lidmi, kteří hrají pořád stejné role v mém obehraném příběhu. Jsem zvyklý na určitý tón, osvětlení, hlas, rekvizity a kostýmy, které se neodmyslitelně pojí s mou postavou. Když je mám, může proti mně stát kdokoli. Vždycky proti mně, nikdy se mnou. Protože já tam ve skutečnosti nejsem. Píšu.

Strom roste a pták zpívá
Rotace myšlenek mě fascinuje a osvobozuje od osudové gravitace. Jaká prasíla to všechno uvedla do chodu? Pěkně v tom lítám. Hrdě jdu božím světlem s loučí tmy – svým názorem, stohem hustě popsaných pejprů. Tak nějak jsem si světlo zakázal. Vždyť na sobě pracuju, to se má. Závrať nevědění je medově útulná. Svět je zmatek, svět změn. Svět vět mu dává řád. Skutečný svět se neustále proměňuje. Už teď je jiný než na začátku tohoto odstavce. Pro vás i pro mě. (Kdo vlastně jsme?) Držet s ním krok by vyžadovalo totální přítomnost, otevřené oči. Ale ty moje slzí z vesmírného vichru. Hýčkám svou míru věcí. Svůj svět za zavřenými víčky.

Zároveň se odhodlávám k odchodu jako strom, který touží vyletět ze svých kořenů – stát se ptákem, který v jeho korunách bezstarostně štěbetá. Moje kořeny ale vrůstají stále hloub. Do země, do mě. Ztrácím sílu k uskutečnění svého snu. Strom si roste po svém. Sílí a košatí, stárne. Strom i sen.

Po Národce jede hnědá dodávka Volkswagen. Chci do ní nastoupit. Bylo by to dobro, nebo vražda? Za divadlem zatáčí ladným pohybem hada. Představa – temný kouč, nebo svoboda? Vyždímal jsem ji na dřeň, vyztužil kostrou slov a potácím se zpět. Co mě naplní? Teď. ∞