Někdy hledáš ráj a ten skutečný máš jenom stovku kilometrů od domu.

Ta správná příležitost, jak se pozná? Plánovat nebo jednat spontánně? Vždycky, když plánuju, potřebuju, abych vše vyšlo do jediného detailu. Prožitek se ale pak stává takovou nějakou nezáživnou, nemastnou neslanou, chvílí života. Naplňování předem napsaného scénáře. A co se nestane podle plánu, zneklidňuje. Ty nejsilnější okamžiky vznikají ze spontaneity. A nejlepší je to tak trochu promíchat. Ale netřepat.

Lezli jsme na střechu. Tak to začalo. Vždycky jsem prozkoumávala místa, který byly buď zavřený, nesmělo se tam a nebo by tam nikoho nenapadlo jít. Bunkrama v dětství to začalo a opuštěnýma domama to snad neskončí. Ten pocit objevování, touha po nalezení čehokoli, co překvapí. Dostat se někam, kde nemáš být. Vniknout tam. I holky si potřebujou užít tenhle přístup. Střechy jsou ale nejlepší. Vidíš všechno jako malinký hračky, jako hrací plochu, kterou máš před sebou, tebe nikdo nevidí, za chvíli máš západ slunce celej pro sebe a k snídani zase jeho východ. No rozplývám se, je to tak. Jak malá holka.

Flow jenom za odměnu
Všechno, co si myslíš, že víš, je stejně jenom klam. Subjektivní úhel pohledu. Složený ze znalostí, zkušeností, fantazie, předsudků. Ve skutečnosti nevíš nic. Ale přesto si potřebuješ skládat z úsudků pevnou půdu pod nohy. Dláždit vzduchoprázdno dlažebníma kostkama. Flow je jenom za odměnu.

Rozkrývali se přede mnou hory a já začínala cítit volnost. Že jsem konečně správně. Pryč od betonových kulis všech těch iluzivních her, kterých je město plné. A které musíš hrát, abys přežil. Je nutné z nich pravidelně vystupovat, jinak zapomeneš, že nejsou autentické. Přes hluk všech těch jejích hráčů se lehko ohluchne. V lese šumí listí. A slyšíš sebe sama. Tam můžeš hledat pravdu, kterou nelze zpochybnit.

Vedli jsme dialogy plný smíchu a zapíjeli je různýma místníma pivovarama. Nejlíp chutnala desítka po prvním nejnáročnějším stoupání. Horská bouda u domu starý Marty, která zabila svý dva muže. Místo, kde si už jenom kvůli týhle povídačce dáš další. A nemáš výčitky, protože víš, že máš před sebou dalších dvacet kilometrů a nekonečně mnoho času. Mimo město plyne čas jinak.

Snažila jsem se z tebe vytáhnout, kdo vlastně jsi. Pořád mluvíš, vyprávíš, ale nemůžu tě přečíst. Historky jako z nedělního rádiového vysílání okurkové sezóny a já tě chtěla slyšet mlčet v lese.

Tolik věcí se stane, ani nevíš jak. A pak si jen zpětně říkáš, jak je ten život úžasnej, jak umí překvapovat. Že umí dávat. Že ho můžeš jen nechat plynout a užívat si jeho možností. Všechno je pak daleko lehčí a je ti dobře, cítíš se bezpečně.

Když už jsme měli v dalším dni v nohách skoro padesátý kilometr, poznávala jsem, jak se hranice mezi mnou a tebou stírají. Odeznělo množství maskovacích dialogů a tvoje tvář se začala měnit ve známější. Hory sbližují. Ještě to nekončí a už nezačíná. ∞