Cestou tam nás stihla silná bouřka. Seděl jsem pod střechou recepce westernového městečka v Boskovicích, ona pobíhala v průtrži mračen. Dva dny se na fesťáku nemyla.

Paní z recepce nám nabízela spaní v podsaďácích za osm pětek na noc, ale ona chtěla spát v lese. Šli jsme dál, byl pořád hlubší a divočejší. V jednom bodě jsme odbočili z cesty a dostali se na magické místo, kam nebylo vidět. V lese se jinak nesmí stanovat. Na mechové mýtině mezi trávou a lesem jsme postavili stan a hned do něj vlezli, zase se rozpršelo. Přečetl jsem jí, co jsem napsal dříve toho dne v čajovně, když jsem čekal, až se probudí. Takový kafkovský dopis, hárdkórové vyznání lásky. Čtené v trenkách. Chtěla hned prchnout na vlak, že to takhle nechce a že se mě bojí. Hájil jsem se, že ji v tomhle smyslu informuju už pár let víceméně denně, teď jen poprvé osobně. Myslela prý, že jde o literární stylizaci. „To nejsem já,“ ukázala na papíry, které jsem po dočtení mrštil na její stranu. „Už dál nemůžu, asi se zabiju,“ zvlhly mi oči, vyložil jsem karty a ztratil mít co ztratit, vylila se recentní depka z povrchních vztahů a frustrace z abstinence, temná stránka zenu, „holky mě nechcou, jsem oplzlý, ale nemůžu si pomoct, nevím, jak dál, nezavrhuj mě, prosím, já tě miluju, ale mám tě i rád.“ Moje zoufalá upřímnost ji zesoucitnila. Její tvář se stáhla do roztomilé pláčové grimasy a z očí jí skanuly dvě velké slzy, což sekundárně dojalo k dalšímu výronu i mě.

„To jsou krásné slzy, jako kapky deště,“ zhodnotil jsem jí je. V rázném vztyku vyběhla ven a já jsem osiřel se vší bezradností. „Pojď sem, venku je krásně,“ ozvalo se vzápětí líbezné. Neváhal jsem ani vteřinu a následoval ji na spontánním boském výletě dál do lesa. Brzy jsme narazili na vodní nádrž Boskovice, kterou jsme předtím marně hledali. Svlékli jsme se. V modrých kalhotkách s bílými puntíky šla bez osmělování první do vody. „Ta je teplá,“ libovala si. Následoval jsem ji v černých trenkách, a přestože jsem otužilý, musel jsem nesouhlasit. Plavali jsme asi půl hodiny až na konec podlouhlé přehrady. Na levé straně soumračného nebe se skvěl černošedý mrak, ve kterém neustále magicky blýskalo. Na břehu dvě bílé postavy chytaly ryby. Napravo byla obloha naopak jasná, plná světla zítřků a zářila z ní Venuše. Rozkalil jsem to kraulem, protože ona jela prsa s hlavou nad vodou, která plavala rychleji než já. „Neplav daleko, bojím se, že se utopím,“ požádala mě. Chtěl jsem jí na to zopakovat, že ji miluju, ale jen jsem mlel páté přes deváté, co o tomhle eventu napíšu do povídky. Plavali jsme, smáli se a rozplývali nebo hrozili nad tou bouřkou a vůbec situací. Měla pravdu, venku bylo krásně.

Co je po sexu?
Byla už tma, když jsme doplavali. V její přítomnosti nejsem schopný myslet a můj krok je vratký, ale ona našla černočernou tmou cestu zpět. Povečeřeli jsme skromný žvanec a ulehli. Chtěl jsem ještě žvanit, ale ona už spát. Po našem předchozím rozhovoru jsem si nedovedl usnutí vedle ní představit. Po swimu už to šlo, žal se odkotvil. Usnul jsem a zdálo se mi, že jsem v autě s nějakou ženou, která pak vystoupila a začala se venku s někým hádat. Byla to prostitutka. „Tys byl s prostitutkou?“ ptala se mě druhý den trochu pohoršeně, když jsem jí to vyprávěl. „Jo.“ Co mi zbývalo? Ráno jsem vstal s velkou žízní, ale nebyla voda, tak jsem se vydal na hodinovou cestu do Boskovic. Nakoupil jsem makrely, mozzarelly, ovoce, kebab pro ni, falafel pro mě a tři vody a táhl to zpět. V lese se objevila proti mně s baťohem. „Už jsem se rozhodla, že půjdu,“ trvala na svém směru, ale překecal jsem ji, aby šla se mnou na ten kebab. Byl jsem naštvaný? Při pohledu na její usměv jsem nemohl dýchat.

Pořád jsem doufal, že ji ještě nějak sbalím. Nechtěl jsem její tělo, ale srdce. Chtěl jsem i tělo, ale ono nechtělo. Ono možná ano, ale ona ne. Bavili jsme se, chvilkama to vypadalo, jako bych ji balil. Občas jsem se jí zeptal, jestli bych se jí přece jen nemohl dotknout, že po psaní si a mluvení musí přijít na řadu dotýkání se. „Co je potom?“ ptala se. „Sex.“ „Sex patří k dotýkání, ne?“ „Spadá pod dotýkání, ale už tam spěcháš k nějakému cíli. Narozdíl od dotýkání.“ „A co je po sexu?“ „Děti. Mám ti toho tolik, co říct. Tím dotýkáním… Říkalas, že je snadné tě přemluvit. Proč mi to nejde?“ „Rozhodla jsem se, že u tebe prostě ne.“ Trochu mi to lichotilo. Vizuálně byla tak silná a taky v povídání, že to dotýkání zas tak nechybělo. Ze samotné její blízkosti mě vzhledem k dlouhé sexuální zdrženlivosti bolely koule. „Stejně se tě už dotýkám. Pohledem.“ „Já vím,“ hodila po mě šišku.

Boj
Na fesťáku v Boskovicích předváděli kontaktní improvizaci, tak jsem jí ji navrhl. Blížil jsem se k ní krokem zvířete připraveného k útoku. Ustupovala a bleskově vyrovnala na zemi hranici z klacků, kterou legračně hájila. Vzal jsem do každé ruky jeden klacek. Jeden z nich chytila za hrot a celý ulomila, byl ztrouchnivělý. Vítězoslavně, výsměšně s ním proti mně zašermovala. Bylo to tak roztomilé, že mě to úplně odzbrojilo, takže jsem zahodil i ten druhý a plně procítil a přijal svou archetypální bezbrannost vůči ní. Stál jsem tam s holýma rukama, holým srdcem a ona po mně metala šišky. Trefovaly mě do čela, hrudi, nohou, oka, všude. Nehnul jsem brvou a ona házela dál a dál. Nechtěl jsem jí bránit, měla pravdu, měla vždycky pravdu. „Nikdy na tebe nevztáhnu ruku, na tebe nemůžu,“ dohodil jsem pár dalších šišek do jejího muničního skladu. „Tys někdy bil ženy?“ zeptala se opovržlivě. „Když bily ony mě, tak jo.“ Zasmála se.

Přeskupila klacky do kruhu, nastřádala šišky a neomaleně, neodolatelně se tam posadila. Vypadala jako dárek k letním Vánocům, jen se nedala sbalit. Sedl jsem si nad ni na pařez a povídal si s ní a povídal, pořád jsme si povídali a zapomínali na čas ve větší či menší flow, v některých momentech mezi námi mizely hradby rozptylu, hrany času a prostoru. Ptala se mě na lidi a jména, odpovídal jsem, ale ona si svá tajemství ponechávala. Vnímali jsme slova a jejich významy, vymýšleli nová slova, hráli asociační fotbal, zapomínali na slova, ptali se na hlubší i méně hluboké věci, intimní, občas mě okřikla, co je mi po tom, ten tón mě vzrušoval, říkala pořád víc. Balili jsme věci. Přišel déšť, naskákali jsme do stanu. Užíval jsem si poslední chvíle s ní. Pálila mi zapalovačem chlupy na ruce, pálila klíšťata, která po nás lezly nebo už byla přisátá, rozžhavené lžíce přikládala s ohýnkem v očích mně i sobě na čelo, tváře a krk.

Zahradník
„Přestalo pršet, můžeme jít,“ zavelela pak. „Dyť je tu velký mrak, brzo bude zase pršet,“ oponoval jsem. „Není, je krásně.“ Viděli jsme věci úplně naopak. Trávou šla bosky, na cestě jsem jí pak na vlastní přání nazul ponožky a boty a zavázal jí je. „Docela mě baví být pyšná princezna. Ale já nejsem taková,“ řekla. „Mě zase baví být zahradník. Šak pyšná princezna byla v pohodě. Pak.“ Strašně mě to nazouvání rajcovalo. Šli jsme do Boskovic, potkávali lidi, zdravili je, viděli živé letní scény a krajiny. Byla očividně veselá, že jede domů. Plánovali jsme další výlet na srpen, k moři, na hory nebo do Berlína, ale jenom možná. Já jsem byl neveselý, že jedu domů, vyhnaný z ráje, hrdlo se mi svíralo tím, co jsem nedokázal vyslovit, protože jsem srab, protože život je takový, jaký je. Ve vilové čtvrti nahlídla do jednoho kompostového kontoše a vytáhla z něj dvě krásné růže. Strajkl mě další ze seriálu orgasmů nebo satori, záleží, jestli to berete ze sexuálního nebo zenového konce. Jednu si dala do vlasů, jednu dala mě, dal jsem si ji do vlasů. „To bych si taky vyfotila.“ Měla vybitou baterku.

Míjeli jsme malou holčičku s rodiči, hleděli na nás jako všichni. „Ahoj,“ pozdravil jsem ratolest, která spontánně v překonané plachosti vyhrkla: „A-ho.“ Bylo znát, že je to jedno z jejích prvních slov, že ještě běžně nemluví, natož na cizí. Rodiče se blaženě smáli.

„Ten je krásný, vylezeme na něj?“ měla starosti, když jsme míjeli oldskůlový komín zdejší továrny jak vystřižený z Postřižin. „Jo, ale ty chceš jet domů,“ namítl jsem. „Máš pravdu, příště.“ Jako by jedna její část chtěla zůstat, ale druhá chtěla do známých kulis. Měl jsem s ní jít na ten komín, třeba by zmeškala bus a musela být ještě se mnou. Na nádraží mi jel poslední spoj příliš brzy. Nechtělo se mi nastoupit. Rychle jsme se objali. Nastoupil jsem do toho zasraného vlaku, otevřel okýnko a spatřil ji, jak v oranžových šatech s šamanskými motivy stojí před malebným boskovickým nádražím. „Sluší ti to tam,“ uzavřel jsem. „Sluší mi to v Boskovicích?“ usmála se. Poslal jsem jí vzdušnou pusu, ona na mě mrkla. ∞