Převlékat se za opačné pohlaví může být pro někoho handicapem, pro jiného prokletím. Čtyřicetiletý Tomáš alias Diana to ovšem vnímá jako dar od boha. V travesti show vystupuje přes dvacet let a momentálně působí v jednom z nejúspěšnějších klubů v Praze.

Z jakého důvodu jste se rozhodl/-a pro účinkování v travesti show?
Já bych neřekl, že jsem se rozhodla. To prostě přinesl život. Začalo to v dnes již neexistujícím travesti klubu Agua 2000, pak to byl třeba klub Atmosféra, ale ty nejdůležitější místa v mé kariéře jsou tady v Tingl Tanglu. Letos v červenci to bude dvacet let. Tenkrát jsem přišla do Aguy na oslavu narozenin. Shodou okolností byl jedním z účinkujících můj kamarád, trochu jsme popily, pak mě navlékly do kostýmu – a BUM. Baví mě to, protože je to exhibicionismus, a svojí úlohu určitě hraje i moje bisexuální orientace. Vždycky jsem byla bavič, ráda na sebe strhávám pozornost.

Lišila se nějak vaše očekávání a realita?
Pokud se člověk rozhodne jít směrem travesti, tak má možnost vydat se jedním ze třech směrů. Bavit lidi jako komik, showman, což tedy já nejsem. Potom se můžete snažit vytvořit iluzi naprosto dokonalé ženy, vlastně takové „superženy“, aby lidé museli padnout a ženy závidět. Právě o tohle se já pokouším. A tu existuje ještě třetí směr, kdy se snažíte naprosto ztotožnit s tím člověkem, kterého parodujete. A to se mi, doufám, daří nejlépe.

Na představení nejčastěji napodobujete Helenu Vondráčkovou. Co na to Helena říká? Byla někdy na představení?
Nevím, že by se byla podívat, ale vystupovaly jsme spolu. Natáčeli jsme pro slovenskou televizi hodně silvestrovských pořadů. Nevím, jak k ostatním, ale ke mně byla vždy upřímná a milá. A myslím si, že to bere.

A jak si vybíráte postavy, které ztvárňujete – čím vás přitahují?
V první řadě na mě musejí typově sedět. Nemůžu dělat například Tinu Turner, i když se mi líbí. Takže si spíše vybírám takové ty „žirafoidní“ typy (smích). Také už se mi stalo, že jsem se snažila dělat zpěvačku, která mi byla typově blízká, ale zase mi nešla, nebo mi šla až po dlouhé době, to byla třeba Celine Dion. Člověk se s tou zpěvačkou musí tak trochu duševně spojit.

Vnímáte se jako žena, nebo jako muž – nebo nemáte pocit, že by váš vnitřní člověk musel nutně mít jasně určité pohlaví?
Já bych v životě nechtěl být ženská. Lidé se mě pak ptají, proč se za ní převlékám, ale já se nepřevlékám za ženskou, můj život není karneval. I kdybych se rozkrájel na tisíc kousků, tak ze mě ženská nebude. Tohle si člověk také nevybírá, to přinese život a já za tuto možnost děkuji bohu. Někdo to vnímá jako handicap. Já jsem ale vychovaná stylem „ze svých nedostatků udělej přednosti“.

Jak vnímáte role, které společnost jednotlivým pohlavím přisuzuje? Vidíte posun ke svobodnějšímu pojetí?
Vnímání těchto hodnot dnešní společností hodně ovlivňuje fakt, že stále patříme do postkomunistických zemí, kde bylo lidem vtloukáno „rodina – základ života“. Mamka, taťka a nic jiného; a že existují ještě určité další varianty (nebo jak to mám definovat), to si nikdo nepřipouštěl, protože žádná osvěta v tomto směru nebyla. A dodnes je minimální, když se například v televizi dotknou „ne-hetero“ tématu, je to většinou v rámci nějakého skandálu, nebo show. Nikdy se nejedná o seriózní informace.

Lidé si často pletou travesti a transsexuály. Setkáváte se často s tímhle neporozuměním?
Ano, ale já jim to nevyčítám. Podívejte, mám strašně jednoduché vysvětlení. Travesti je show. Osoba v travesti je herec. Travestita neexistuje. Potom je transvestit, to je v podstatě člověk, který má určité ženské znaky, ženské prvky s jakýmsi sexuálním podtextem, obléká si ženské prádlo, silonky. Transsexuál je člověk, který není ani ženou ani mužem, ale dá se považovat za někoho mezi tím, je to třetím pohlavím a jeho prezentace je součástí jeho životního stylu.

Mate nějaký travesti/dragstar idol?
Vyloženě idol ne, ale obdivuji RuPaula. Je to Američan, dvoumetrový černoch a dělá nádherné blondýny à la Ivana Trump.

Byla byste ochotná vyjít ven oblečená jako žena – například na nákup nebo na výlet?
Z recese v každém případě. Vážně určitě ne, protože si myslím, že lidé stále nejsou připravení na setkání podobného druhu. Ve světě je to úplně o něčem jiném – Amerika, Francie, Anglie, tam je to všem jedno.

Oblékala jste se jako žena v dětství?
Já jsem neměla nikdy přání oblékat si ženské šaty. Měla jsem přání ztvárnit danou populární osobu, trošku si sobecky ukousnout z její slávy.

Opravdu ani z legrace na táboře nebo tak?
Tak jednou na „lyžáku“ jsem měla na karnevalu takové tendence, ale jak říkám, tehdy byla doba trošku jiná a ty mladší jsou teď odvážnější, než jsme byli my.