Procházel jsem se zenovým lesem. Sedl jsem si na mechem porostlý pařez, že budu před kolemjdoucími předstírat meditaci. Místo toho jsem začal psát a dopsala mi propiska. Tak mě tam spatřili s několika slovy a čmáranci. Děcka pozdravila.

Vyrazil jsem z Vršku dolů. Cestou jsem vyslechl tři náhodné úryvky rozhovorů. „To je po piči. Po piči znamená dobré.“ „No, jak po které.“ „Parlez-vous anál? Mluvíte jazykem análního sexu?“ „Jak se řekne anglicky pochva?“ „Pochva? To nevím, jak se řekne anglicky pochva.“ Holka, která šla proti mně, se na mě podívala. Když jsem se pak vrátil nahoru, oslovil jsem ji. Nabídla mi, že u ní můžu spát ve stanu, abych nemusel jet ráno domů. Odmítla mi dát svůj fejsbuk. Prý je to zbytečné, má kluka.

Ve čtyři čtyřicet jsem vyrazil. Abych neusnul, občas jsem si zpíval. Představoval jsem si, jak se mohlo vyvinout to spaní u ní. Ale měla kluka. Auto poskakovalo po dálničních pražcích, až jsem z toho byl nadržený. Vůz mi ujel na stranu a vylil se adrenalin, vzrušení opadlo. Nudu jsem si zpestřoval vteřinovým zavíráním očí, skoro jistý, že je zase otevřu.

Nakonec jsem úspěšně dosáhl postele a mohl si užít úlevu odlivu pozornosti. Nebyl už čas na sebehate za dismanagement okolností, jen na enlightenment oproštění vědomí k blízkému setkání třetího druhu. Myslím spánek. Cítil jsem se jako tenkrát po éteru na operačním stole, odpočítával jsem vteřiny. „Proč jsem tam sakra nespal?“ opakoval jsem si teď už bezbolestně a brzy dostal odpověď.

Ten fejsbuk mi nakonec dala. Píšu foneticky fejsbuk, protože je to zdomácnělé slovo. Tramvaj se taky dřív psala tramway. Původně mi ho nechtěla dát, že má toho přítele. „To se nevylučuje,“ naléhal jsem. „Co?“ „Mít přítele a dát. Fejsbuk.“ „Whatever. Langrová. Jsem zvědavá, jestli si to zapamatuješ.“ „Já si pamatuju všechno,“ podal jsem jí ruku a ona ji vláčně stiskla. Chvíli ji nechala v mé dlani jako v červené knihovně, ale spíš byla opilá.

Nové vzplanutí
Někdo chtěl fejsbuk i po mně. Byla ze skupiny lidí, která rozdělala oheň a udržovala ho. Vypadali jako zálesáci, ale byli z Prahy. Dívala se zamyšleně do plamenů. Jako hodně holek z fesťáku, připomínala mi Adélu. Upoutal jsem její pozornost házením klacků do ohně. Z temného lesa je nosil její kámoš. „Pořádně to zatop!“ povzbuzoval mě. Někdo ji polil pivem. Vstala a držela si sukni nataženou, aby ji vysušila. Nabídl jsem se, že jí ji podržím. Stěžovala si, že přitahuje katastrofy. To mě odpuzuje. Ne, když je někdo přitahuje, ale když si na to někdo stěžuje. Tím je právě přitahuje. Jinak prodává bylinky na farmářských trzích.

Pociťoval jsem zadostiučinění z každého nového vzplanutí. Pohupoval jsem se do elektra, kterým můj mozek pohrdal, ale tělo si v něm libovalo. Ego polevilo v leptání starostí. Osvícené tváře pohodových lidí, fascinující proměna dřeva v nic. Ty jsi ten popel, kamaráde. Občas jsem se pustil do dramatičtějších pohybů. Chvíli trvalo, než mě znehybnilo vědomí okolních pohledů. Její kámoš nás fotil. Posteskla si, že před objektivem nedokáže být přirozená. „To po tobě ani nikdo nechce, ne?“ „Právě že fotograf jo.“

Přišel Ondra Strava, známý ze střední. Bydlí teď s rodinou v Ostrově u Macochy. Děti spaly ve stanu s mámou, konečně měl čas si trochu zakalit. Využíval ho teatrálně. Každou chvíli se bavil s jinou ženou a vždycky mě nějak zapojil. Jedné říkal, že jsem byl v mládí jeho Buddha. Já jsem na něj vždycky žárlil. Jednou mě s ním podvedla Karolina. Líbal jí nohy na záchodě. Nějaké Španělce řekl, že dělám slam poetry. Pohlédla na mě se zájmem.

K ohni za mnou přisedl Ondrův kámoš z Krhova. Byl úplně na všech ročnících tohohle festivalu. „Byl jsem tu sám, s různýma holkama, se kterýma jsem zrovna chodil, pak se ženou, pak i s dětma,“ hleděl zasněně do ohně bez náznaku energie. „Rozjížděli to tu v devadesátých letech Psí vojáci… Ondra je fakt dobrý, že tančí. Že to dokáže dát do toho těla. Já už vůbec,“ šeptal. Hleděl do ohně tak prázdně, že jsem na něj brzy zapomněl. Ze zapomnění mě vytrhla bylinkářka. Přes vatru se na mě svůdně usmívala. Lekl jsem se. V tom světle mi najednou připomínala spolužáka ze základky Formana.

Nepřítomné oči
Když jsem se s ní předtím bavil, mou pozornost nabourala nějaká blondýna. Chtěl jsem za ní jít, ale nemohl jsem. Nebo mohl, ale bylo by to asociální. Mám trochu poruchu pozornosti, co se týče holek. Bylinkářčin signál od té doby rušil šum. Pak ten Forman. Nakonec jsem jí ani nedal ten fejsbuk. Když si odskočila za přáteli, zavolal jsem na Langrovou. „Pojď mi říct něco arabsky!“ Učí se arabsky, jede dobrovolničit do Palestiny.

Pak jsem potkal ještě jednu holku. Vlastně předtím, ještě za světla. Měla dredy. „Ty máš ponožky v sandálech, ty jo. Neřešíš?“ otevřel jsem konverzaci. Měla ponožky v sandálech, vůbec neřešila. Nic neříkala, ale tvářila se mile. Měla nepřítomné, pomněnkové oči. „Sis vybrala docela akupunkturní opěrátko,“ pokračoval jsem. Opírala se o trosky cihlové zdi. Usmála se. „Proč nejsi v amfiteátru? Hrajou písničky ze Samotářů.“ „Nelíbí se mi ten zpěv.“

Bydlí na statku Valeč, kde se každý rok koná festival Povaleč. Nikdy jsem tam nebyl, ale jezdívá tam Adéla. Je to až u Karlových Varů. Do Boskovic přijela, aby odtamtud vypadla. „Proč?“ „Včera to bylo deset let, co se zabil můj přítel.“ Kolem pobíhala její dcerka, hrála si s jinými dětmi. Zrovna zaběhly za stan. „Vždycky je to nejsilnější v tuhle dobu,“ řekla. „A jak se to stalo?“ „Točil si pivo ze sudu. Pípa byla pod proudem.“ Chtěl jsem pronést něco o dobré smrti, ale zarazily mě její oči. „Pořád tě to trápí?“ „Jsem úplně v prdeli.“ S gymnastickou mrštností se vyšvihla do stoje a připojila se ke známým, kteří zrovna přišli. Mladí rodiče. Zůstal jsem tam sedět sám s její taškou. To se mi stává často. ∞