Nebylo to úplně bez citu, ale od začátku jsem ji upozorňoval, že se mnou nic nebude. Chvilkové mecheche, nic víc. Přiložím, ohřeju se, potěším se, potěším ji a zase půjdu. Dělal jsem si předem alibi a ona pořád souhlasila.

Než jsme spolu spali, než se se mnou vyspala, párkrát jsme poseděli v čajovně. Objednal jsem ženšen. Podíval jsem se jí do očí a prožil zvláštní věc. Viděl jsem tam vesmír. Čas se zastavil. Byl jsem mimo něj, skrz ni, jen s ní. Řekl jsem jí to. Nenuceně se usmála, jako by to bylo něco běžného, snad polichoceně. Bylo to intenzivní a trochu strašidelné, protože se zdálo, že si to přivlastňuje. Mě. Řekl jsem jí to ne proto, abych ji dostal do postele, ani abych jí polichotil, ale protože se to prostě dělo a bylo to zajímavé. Jako by na obloze vzplanul meteorit, takové obyčejně úžasné. Intimita, líbání a sex byly prvotřídní. Vždycky se přesně tak jako v té čajovně zastavil čas a zmizely pochyby. Pochyby šly na ryby, hned po vyvrcholení se ale vrátily. Pak mě to s ní až tak nebavilo. Byla to taková mlčenlivá víla. Měla tu vytrhující sílu, ale já jsem kromě fyzického taky hodně psychoanalytický a v neposlední řadě i duchovní člověk. Trochu neobratně mi psala na fejsbuku, trochu moc se mi svěřovala a občas pronesla větu, kterou úplně nejvíc nesnáším: „To si děláš srandu.“

Když balím holku, balím ji tak nějak psychoanalyticky. Je známá věc, že když dojde na dotyky a city, psychoanalýza jde do háje. Nebo do ráje. Pacient lékaře nelítostně vcucne do svého světa, přenese na něj svoje stíny. Začne brát jako samozřejmost jeho služby, uzurpuje si je. Ne že bych si za ně nechával platit, ale určitě je nerozdávám jako samozřejmost. Vystavila mě svým mindrákům, vyšťavila svěrákem komplexů. Namíchala radioaktivní dryják, jehož kalich jsem nechtěl pít. Jsem abstinent. Nechtěl jsem s ní už nic mít, mlít na téma její hry, téma tmy, téma My. „Jsme v pohodě?“ psala mi třeba, když jsem hned neodepsal, důvěrná jako smrt. To mě plašilo, chtěl jsem pryč. Co nejdál, zase se otevřít světu. Bylo to ambivalentní, protože v pozadí, v podtónu pořád zelo lákadlo šuku, fyzický ekvivalent té psychické těsnoty. Jedno asi nešlo bez druhého. Aby člověk něco získal, musí něco jiného ztratit, jak se říká.

Pornografický vztah
Za sex svobodu a za svobodu sex. Napřed kývla na pornografický vztah. Vysvětlil jsem jí, že to znamená jen se setkat za jediným účelem bez dalšího. Pak ale chtěla být kámoška, jako by to bylo něco běžného. Jako by za ten sex. Ale kámoška plus pornografický vztah rovná se vztah. Bylo to vydírání. Nenechal jsem si to líbit, nechal jsem to být. Nějak jsem pak nemohl najet obvyklou flow. Říkala, že mě obdivuje pro to, jak jsem nenucený při seznamování. Slíbil jsem, že ji to naučím. Ona se to ale nechtěla učit, chtěla to zničit. Něco zničit je podle Sartra nejsnadnější způsob, jak se toho zmocnit. Sex dva lidi spojí, ne že ne. I v tom duchovním. Odpojí od Boha.

Používal jsem kondom, ale trpěl iracionálním strachem, že otěhotní. A bude po ftákách. Představoval jsem si, jak jsem nucený režimem, systémem se s ní spříznit, spřáhnout, být s ní zadobře. Aktivoval by se ve mně rodinný princip a mohl bych zapomenout na nezúčastněně vědecký průzkum života. Nebo by šla na potrat a já bych žil s pocitem ztraceného dítěte. Jestli mi něco jde, tak trápit se. Občas jsem dostal nezvladatelně bezuzdné puzení s ní okamžitě být a všechno si vyříkat, vystříkat. Když jsem to vydržel, byl jsem rád. Vznikly nové, jiné, zajímavé situace. Napsal jsem jí, až když jsem na ni zapomněl. Jestli se nechce zajet někam vykoupat. Jednou jsem jí řekl: „Škoda, že není léto, mohli jsme se zajet vykoupat.“ „Tak můžeme, až bude,“ řekla ona. „Dobře.“ Rád plním sliby, rád dělám věci doslova, kladu slova nad reálné události. (Rád předstírám lásku. Snad proto, že mi tak chybí. Snad proto, že není.) „Asi jo,“ odpověděla bezvolně. „Nepřijedeš do Zlína?“ zeptal jsem se a myslel, že odmítne. Má nějakou hrdost, drzost, ne? „Dobře,“ odpověděla.

Chodili jsme po městě. Přemýšlel jsem, jak se jí zbavit, pak jsme si ale sedli na lavičku a začali se bavit. Rozproudila to zmínka o Bětě. Holka, která se mi líbila. Napsal jsem jí na fejsbuku, že se mi líbí, jak se rozhlíží po světě, že to taky dělám. Vyšlo najevo, že je to její kámoška. Běta jí tu mou zprávu dala přečíst se slovy, že jsem psychopat. „Nešlo by s ní jít do trojky?“ zeptal jsem se. „S Bětou asi ne.“ „Proč?“ „Nevím, protože je to Běta.“ Zmínka o Bětě vzbudila můj zájem o ni. I to je příroda. Proprcat se skrz někoho k někomu jinému. Sami jste na suchu, mimo systém. I to je slast, když si ji dovedete vychutnat. Přišla řeč na to, že někteří lidi spolu spí jen tak a setkávají se jen kvůli sexu. „Chceš sex?“ řekl jsem napůl v žertu. „Kde?“ zvedla rukavici.

Sex
Šli jsme do auta, sáhl jsem jí pod podprsenku. „Proč to děláš?“ zeptala se. „Protože…“ „Já vím, protože jsi nadržený.“ „Protože chci,“ ospravedlnil jsem se obvyklou výmluvou. Políbili jsme se. Bylo to tam. Zastavil se čas. Naše jazyky se olízly. Splynuly, jako by se do sebe zasekly, ale v pohybu. Sedly si. Sliny se slily, těla zesílila vylitými hormony, spontánní silou, která byla podivně vypočítaná. Předtím jsem se jí nechtěl ani dotknout, ale teď jsem se v ní rochnil. Pusu chtělo hned následovat to druhé. Nebo spíš první, základní, nejnižší. To nejdůležitější hned po hlavě, pohlaví. Něžně dlaně hladí všude. „Sundej si podprsenku,“ instruoval jsem ji a zastavil, když si sundávala riflovou bundu a tričko. „To si nech.“ Tričko bylo tenoučké a prsa pod ním poddajná. Pod krytem mobilu nosila kondom, který nám zbyl z minula. Nám… Vysvobodil jsem z trenek svou erekci. „Sundej si kalhotky,“ řekl jsem jí. Odfrkla si, co jako rozkazuju, ale poslechla. Byl to sexuální soulad, souhlad. To je něco trochu jiného než láska. Souhlad drah. (Možná si jen myslím, že vím, co je láska. Jen si vím.)

Civím, co to se mnou dělá, tohle tělesné nic. Je to krásné. Pak to zhasne. Zase se oblékáme, každý zpátky na své dráze. Nejsem moc domazlovací typ. „Vypadáš jako po sexu,“ usměju se na ni. Je celá červená. Hodím ji na nádraží. Druhý den příjemně naladěný píšu nějaké e-maily, když mi od ní přijde zpráva: „Nemůžu z toho otěhotnět?“ Tohle přesně myslím. Nedá mi klid, nenechá to vypěnit, dokvasit. Nemůže. Viděl jsem ten kondom a ona taky. Iracionálně ale stejně zapochybuju. Už se s ní nikdy nevyspím. Proto. V sázce je příliš mnoho. „Neotravuj,“ napíšu jí, ale je mi z toho ještě hůř. Omlouvám se, že nechci nikoho blokovat. Sklouzne to do příjemného chatu. Je mi dobře, když se jí otevřu, ale nejde to snadno. Moje přízeň má své dno. Víc než ji chci ven z toho vězení podprahových závazků. Jsem vlastně hodný, nechci ji korumpovat svou milostí, i když to vypadá jako zlo. Zpět do svobody samoty, distrakce. Tam je moje místo.

„Jestli tě blokuju od jiných kluků, tak se na mě vykašli,“ píšu jí. „Neblokuješ,“ nedá se, „zrovna když jsem na tebe skoro zapomínala, tak ses ozval.“ A smajlík. „Hodně štěstí v tom zapomínání.“ „Tobě taky.“ „Já na sebe nechci zapomenout.“ Právě. „Proč se mnou chceš šukat?“ píše po chvilce klidu. To je na mě moc statement. „Včera jsem třeba chtěl, ale to neznamená, že budu chtít i příště,“ vysvětluju logicky, filosoficky. Neví, že je to drtivě pravděpodobné. Nemá tu ženskou sebejistotu a tím to vlastně zbourá. Ani ji nenapodobuje, což je dojemné, ale nestačí to. „Mě to hrozně trápí. Proč se takhle chováš? Už mi radši nepiš,“ oboří se. „Dobře, měj se dobře,“ beru ji za slovo, bruslím z toho. „Ty se o to taky pokus, Vlku.“ Ta ironie mě irituje. Cítím z toho náhlého úniku úlevu. ∞