V pokoji mám jen postel, skříň s oblečením, stůl s notebookem, doklady v šuplíku, na zemi lampu, holé stěny a kancelářskou židli. Nesbírám věci, ale myšlenky.

Když je zapíšu, vznikne matérie, slova. To původní, myšlenky se ztratí. Nezabrání mi to v tom, abych se o jejich zachycení nepokusil znova. Proces stabilizace myšlenek si žádá hodně papíru a propisek. Píšu rád rukou, je to osobnější. Hned druhý den sklizeň přepíšu na počítači. Původní rukopis pak vyhodím. Intimita myšlenek psaných vlastním písmem mi začne vadit. Na hard disku už jako by se mě osobně netýkaly. Počítač má tuhle odosobňující moc (či nemoc).

Alternativou k hard disku je blog. Ten vás rozepíše, ale zároveň izoluje, je to příliš snadné odbytiště. Deformuje myšlení, stejně jako kterékoli jiné médium. Snadno v něm sklouznete do vlastní karikatury. Je dobré, když váš text jde ještě přes jiného člověka, který ho posvětí svým zájmem. Nebo jen na ten hard disk. Tam o něm můžete svobodně přemýšlet, dát mu čas. A taky svobodně psát, protože o nic nejde. Zatím. Na psaní je nejtěžší právě najít jeho odbytiště, smysl. Zároveň nebýt prodejná děvka, užitečný idiot ani masturbátor.

Je dobré psát napůl automaticky, pak do toho dostanete sami sebe, přítomné souvislosti. V přítomnosti je odpověď na všechno. Mou sběratelskou vášní jsou reportáže o ničem, o samotné přítomnosti. Rozkoš pramení možná z adrenalinu, že pak nepůjdou nijak využít. Jasně, snažím se do nich propašovat styl a drive, ale lidi stejně vždycky chtějí radši číst o něčem než o ničem. Přesto si bez hromadění náhodných souvislostí a situací a odposlechnutých rozhovorů nedokážu svoje psaní představit. „Mám rád nesmysly,“ říká Jim Morrison, „spatřuju v nich cestu ke svobodě.“

Hodně budeš jinde
„The more you say, the more you have to say.“ To je ode mě, v češtině to tolik nevyzní: „Čím víc toho řeknete, tím víc toho máte co říct.“ V angličtině je „máte co říct“ zároveň „musíte říct“. Člověk jako by od první věty, kterou v životě řekl, musí už vždycky věci uvádět na pravou míru. Slova jsou jen odrazy a on hraje zrcátkovou hru, že je možné vyjádřit se tak, aby druhý přesně pochopil, co si myslí. Že to nejde, si nikdy nepřizná, hra je to moc svůdná. Realita je totální spleť. Můj beat je rozplétat ji, ukazovat cestu. Ne k pravdě, ale k sobě. Prošel jsem krizí, která mi řekla, že ta pravda nejsem já. Místo aby mě to zastavilo, osvobodilo mě to. „Realita se stává fikcí v okamžiku svého zachycení,“ říká Kerouac.

„The truth is out there,“ zní slavný slogan seriálu o nedořešených případech Akta X. Neznamená to, že máme jít pravdu hledat do terénu, ale že je nepolapitelná, že je vždycky někde jinde, než kde ji hledáme. To mi došlo právě teď, v přítomnosti, díky psaní. Psaní není jenom zapisování myšlenek, psaní je taky myšlení samotné – specifický druh myšlení okořeněný o pozemský-fyzický čas.

Mezi zapisováním myšlenek a psaním jako myšlením je rozdíl asi jako mezi soustředěním se a tím, co, jak jsem se dozvěděl v minulém čísle magazínu Legalizace, se jmenuje epizodní předvídavost. Ta závisí na tak zvané epizodní paměti a zajišťuje, že v určité chvíli prostě víme, jak se zachovat. Vlastně jde o intuici, ale „epizodní předvídavost“ je osvěžující pojem.

Časem vždycky přestaneme vnímat obsah zavedených definicí, stanou se pouhým mementem, zevšední nám. Je třeba říct je jinak, říct znova samozřejmé, jako by to bylo nové. Někde jsem četl, že básník musí znovuvynalézt řeč. To se mi líbí. V té Legalizaci mimochodem bylo i to, že hulení nemívá na tu epizodní paměť úplně blahodárný vliv. To můžu potvrdit. Když jsem dřív hulíval, vždycky jsem psával zhulený, to je jasné. Pak když jsem přestal hulit, dlouho mi nešlo psát spontánně. Opruz – musel jsem si dát pauzu.

Profláknutý beat
Když jsem chodil na základku, občas se konal takzvaný sběr. To znamenalo, že ke škole přivezli obří kontejner a děcka donesla všechen zbytečný papír, který jejich rodiče doma našli. Tehdy ještě nebyly dnes běžné modré popelnice-papírnice. Na střední jsem začal ničit papír ve velkém. Psát básně – sbírat myšlenky, stírat sajrajt momentálního patosu každého posezení v parku, každé nudné vyučovací hodiny. Samo se to nabízí – něco vám běží hlavou, tak to zapíšete. Už vám to neuteče. No, ne tak docela. Máte to na papíře, ale v hlavě máte vymeteno. Říká se, že vypsat se z toho je dobré na psychiku. Máte pocit, že jste svůj problém vyřešili. To je ale dvousečná zbraň. Udeří znova.

Když už jsem měl básní štos, vždycky jsem ho někomu věnoval nebo hodil do papírnice. Jedno, co z toho. Jednou jsem to spálil, jednou poslal po vodě. Ekologický způsob mě uspokojoval nejvíc. Cítil jsem se pak vždycky jako nový, začínal jsem znova s čistým štítem. Dneska už to nejde. V nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz jsem se nenapravitelně proflákl na internetu. Nedá se. Z gymnaziálních let se dochovaly jen střípky, které mi utkvěly v paměti. Tak to má beat.

Moje kariéra gradovala v básních, které jsem dával jedné holce. Líbily se jí tak, že se mnou pak tři roky chodila. To bylo období, kdy jsem vůbec nepsal. Když má člověk holku, přestane ten přetlak dávat na papír, papírem ho pak spíš utírá. Začalo jí vrtat hlavou, že jsem dřív tak psal, a s ní že už vůbec nepíšu. Jestli jsem to pořád já. Nebyl jsem. Psát můžu jen o samotě. Když s někým chodím, pořád mi straší v hlavě. Ten člověk. Ve vztahu psát nemůžu, musím mít vztah s tím psaním. Jak vidíte, píšu dobře, byla by to věčná škoda.

Iluze slova
Psaní je sběr myšlenek, vztah je sběr společných chvil, při kterých jsou myšlenky spíš na překážku. Možná to moc dramatizuju, ale i to je psaní. (Nebo darmatizuju – odvozeno od názvu básnické sbírky Petra Hrušky Darmata.) Ve vztahu jdou myšlenky na porážku. Nemůžu se na ta jatka koukat. A nemůžu v něm psát o ženských, o kterých téměř výhradně psávám. To je zlo, nechci za své myšlenky platit clo. Proč nebýt prostě svobodný?

Na myšlenky je potřeba samota. Na jejich vyjadřování je dobrá společnost, nějaký protipól. Druhý člověk má čarodějnou moc z nás vytáhnout myšlenky v podobě slov. V tom vyjadřování se ale myšlenky zároveň vytrácejí. Mně nejde o slova, ale o myšlenky. Je to těžká cesta. Slova jsou stejná hmota jako třeba auto. Pojmenovávání je přivlastňování. V mém pokoji není k hnutí přes harampádí slov.

Má psaní smysl? Napadá mě jediný – já. Sbírám sebe. Moje spisy mají ten smysl, že jsem je napsal. I když jde o seriózní článek, vždycky do něj propašuju sebe. Kdykoli čtete cokoli týkající se reálné události, vězte, že je to jen osobní pohled pozorovatele. To ví každý, kdo někdy o něčem psal. Nejde o to, co píšete, ale jak. Jak skládáte slova za sebe. V tom je vaše DNA. Psaní je šíření DNA. ∞