„Abyste věděli, tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů; já myslím, že jim místo fousů rostou ostny a glochidy, tak jsou do toho zažraní.“ (Karel Čapek: Ukradený kaktus, Povídky z druhé kapsy)

Jakási vášeň, která nás pohání obklopovat se něčím krásným, pozoruhodným, zajímavým, zvláštním, něčím, co milujeme, co nás ve výsledku stravuje, provází v noci i ve dne, o čem sníme i bdíme, se nazývá sběratelstvím. Pravé sběratelství je esencí lásky snoubenou s vášní. Je touhou dozvědět se všechno o zbožňovaném objektu, vše do nejmenších detailů.

Je to květina, kterou pravidelně zaléváme, kdy noc uletí během několika málo okamžiků v očekávání květu. Je to katarze nad prvními okvětními plátky, oddělujícími se od kalichu, je to třepot křídel volavky, přilétající ke svému hnízdu, je to starý rukopis s takřka nezřetelným písmem, svědectvím dávné doby naších předků.

Myslím, že touha sbírat navštívila každého z nás, a to už v dětství. U mne to byly pohledy. Malá umělecká díla, která letí přes půlku světa, aby vás pozdravila svou krásou. Pamatuji si, že jeden z mých pohledů jsem dostala od své babičky. Byla tam holčička v zdobné čelence u okna, pocházel z předrevolučního Ruska. Pořad ho mám schovaný ve velké malované krabici od čaje. Klenoty mé někdejší sbírky.

Myslím, že Čapek ve své povídce Ukradený kaktus má trefný postřeh, že ženy jsou jen ojediněle výjimečnými sběratelkami v porovnání s muži. Domnívám se, že je to dáno tím, že životní koloběh ženy spočívá v očistě a muže v kumulaci energie a informace. Nezbývá ovšem než tuto lásku obdivovat, tento pohon, zanícenost, touhu, která dala původ veškerým muzeím, knihovnám a galeriím. Je to dar. Málokterý sběratel odolá pokušení pochlubit se svou sbírkou, předat ji dál.

Člověk by měl mít přehled o svém dosavadním i současném bytí, o tom, co ho obklopuje. Vždyť múza je kosmickou energií, jež do nás proniká v okamžiku polosnění a zábleskem uskutečnění. Vytváříme si svůj svět, proplétající se světem našich blízkých, s těmi, se kterými si souzníme.

Jsou lidé, kteří pěstují staré jabloně a ti, kteří je malují. Když píšeme deník nebo si čteme, naše vjemy i mysl jsou ovlivněny sbírkou vědomostí, dovednosti, umu a inspirací těch, které jsme přivítali ve svém niterném světě, a tak i ony se k nám přidružují na naší cestě.

Umění beze sporu patří k nejvyšší instanci našeho života. Když člověk tvoří, přibližuje se Bohu, krásnu, absolutnu. František Drtikol považoval za bohyni všech umění Hudbu. Když posloucháte hudbu, otevírají se všechny vaše smysly. Díky nadšencům a milovníkům hudby si dnes můžeme poslechnout přímý záznam z Gershvinova koncertu. Archeologie je vlastně také sběratelstvím. Sbíráme naše kosti a stopy bytí.

Naše doba také zanechá stopy. Některé se dochovají dlouho a jiné zas zavane sníh. Podle Lao-C’ je však důležitá cesta. ∞


text: Elizabeta Stoinová