„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Na tehdejší noc po příjezdu k rodičům nikdy nezapomenu. Ležela jsem v bytě, kde jsem vyrostla, v obýváku, protože sdílený dětský pokoj je už dávno jen bratrův, a přemýšlela nad výsledky testů srdce, které jsem před časem obdržela. Chtěla jsem podstoupit hlubokou introspekci ve formě rituálu s kůrou kořene afrického keře Tabernanthe iboga a trochu se po náročném rozchodu srovnat. Iboga však výrazně snižuje tepovou frekvenci a je tedy dobré srdce předem otestovat. Namísto rituálu, od kterého jsem beztak očekávala, že vyřeší moje bolístky, jsem dostala výsledky testů EKG, které podle spřáteleného srdečního chirurga vypadaly jako testy srdce uživatele amfetaminu po dvaceti letech. Doslova mi napsal: „Srdce by se Ti mohlo kdykoliv zastavit.“

Jak se to stalo, že ve věku 27 let je moje srdce takhle slabé? Hlavou mi běžely vzpomínky na nekonečné noci mezi 18 a 25 lety protančené v extázi a na extázi, litry vína, matéčka, energetických nápojů, jen abych vydržela co nejdéle. Abych konečně mohla na chvíli odhodit zábrany a tančit, jako by mě nikdo neviděl, autenticky projevit to divoké zvíře, které ve mě odmalička potlačovali pro jeho jinakost. A tak jsem začala každý víkend utíkat do jiných světů a nechala se unášet vlnami transcendence a stavy transu vyvolanými tancem. Trvalo to roky. Víkend za víkendem jsem ze sebe touto formou „sundávala“ masky, které jsem si pak přes týden nasazovala zpátky, znovu a znovu. Když jsem nebyla dva týdny tančit, dostavil se absťák, jakoby něco se mnou nebylo dobře. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem to odloučení od reality, která ač se navenek zdála býti šťastnou, vevnitř mě užírala. Nejparadoxnější na tom je, že jsem to nebyla schopná vidět. Celých sedm let jsem si říkala, že jsem fakt šťastná, že se mi daří, a i když se občas něco nepovedlo, zbožňovala jsem svůj život. Přišlo mi cool dát si skleničku vína skoro každý den. Otázkou však zůstává: Milovala jsem se?

Tu noc jsem probděla v slzách a všechno si odpustila. Bylo mi z hloubky duše líto, že jsem to neviděla, že jsem nevnímala, jak si celou dobu ubližuju. Všechno jsem to pustila. Dostala jsem od ibogy jednu z největších lekcí v životě, aniž bych ji bývala byla užila. Lekci uvědomění sebelásky. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem druhý den naběhla do ordinace své praktické doktorky a výsledky EKG neukázaly žádnou výraznou anomálii. Moje srdce se začalo léčit, ale prvně se musela vyléčit mysl a duše.

Ohlížejíc se nazpět, říkám si, že tehdy mě ještě ani nenapadlo, jak moc se sebeláska může prohlubovat. Tančit do víru nočního života už chodím jen velmi ojediněle a pečlivě si vybírám, kam. Potřeba něco ze sebe setřepávat zmizela spolu s prohloubením vztahu k sobě samé. Mít se ráda už neznamená něco si dopřávat, ale spočívá v absolutním přijetí sebe sama, upřímnosti k sobě a celkové zodpovědnosti za sebe a své činy. A k tomu nám žádné berličky nepomůžou.

A co vy, máte se rádi? ∞


text: Eva Césarová