Dívám se a vybírám protějšek, ale když vyberu, tak couvnu. Z nekonečna si nejde vybrat. To mě na tom baví. Zakoušení nekonečna.

Když se mi nějaká holka líbí, tak se dívám, ale jen občas, aby to vypadalo, že je to náhodné, což je myslím fér. U dívání je důležité, aby bylo znát, že objekt vnímáte i jako subjekt. Pohledový ping pong. Jednou se podíváte vy, pak necháte druhého, aby vás viděl, aniž byste se dívali vy, čímž se před ním učiníte zranitelným – viditelným.

Někdy se stane, že se podívám na nějakou holku rutinně pohledem, který neříká víc, než že existuju. Ona hned něco pošeptá kamarádce nebo matce, a pak mě neustále kontrolují. Úporně se na ně začnu nedívat, což vyžaduje neustálou pozornost, takže radši volím odchod. Nebo se přihodí, že spočinu pohledem na nějaké holce, jejíž kamarádka na mě v tu ránu začne privilegovaně „vejrat“. Starám se o sebe, pak se přirozeně zase podívám. Kámoška-komouška pořád drží stráž. To se opakuje několikrát kompletně bez vědomí předmětu zájmu.

Zírání je formou ignorace, která dnes podobně jako ignorace samotná emanuje z internetu a jeho nejrozsáhlejší oblasti – porna. Zírání často vzniká, když někoho chceme oslovit, ale ztratíme „koule“ a zůstaneme na půli cesty. Porno oslabuje vůli po seznámení a posiluje tendenci k „vejrání“. Většinou by se objekt se zájemcem klidně seznámil, ale tím, že jen čumí, se mu zhnusí.

Někteří lidi k seznámení sbírají odvahu pohledy, jenže to funguje jen do určitého momentu, ze kterého není návratu. Než ten moment nastane, je třeba skočit do neznáma. Kierkegaard říkal, že u víry jsou rozumové důkazy druhotné. Je to prostě rozhodnutí. K rozhodnutí je třeba sebevědomí. To je dnes choré. Na jedné straně skálopevnost, na druhé bublina.

Ona za pultem
Chvíli se tvářila zádumčivě, z toho se s nějakým zákazníkem sebevědomě zakecala, vlastně s každým druhým. Moje oči se pásly po jejích kozách, které se pásly ve volném výběhu každý den nového trička. Moje ruce psaly, místo aby dojily. Do prstu mě kousl kocour. Nejdřív otekl ukazovák, pak celá ruka. Dali mi ji do sádrové dlahy a nasadili antibiotika. Se zafačovanou rukou, na které jsem držel bišonka, jsem vešel dovnitř. Počastovala mě neadresným poloúsměvem, jako že obsluhuje. Na dlahu nic nepoznamenala. Bišonka jsem neudržel a položil ho na zem. Proběhl za pultem a ona se zatvářila dotčeně. Co všechno tady musím vydržet?
Neproniknutelnou fasádou občas probleskne pohled. Koukne na obal knihy, kterou držím, nebo na prst, když mi sundají obvaz. Nemám, nač si stěžovat, neudělal jsem krok. Ona je krásná a mně se líbí. Ona je v pohodě, nemá důvod. Já se líbím servírce z druhé směny. Netváří se jako charita, když víckrát požádám o led. Když nemáte o člověka zájem, je vám sympatičtější, protože jste s ním uvolnění.
Dneska mě její subduedness fakt štvala. Paní po ní chtěla do kafe skořici. Obešla by se bez ní, ale odhodlala se. Proč si to kafe nevytunit, když jsou tady tak milí, kdyby to moc nevadilo? Ona ochotně, se širokým úsměvem zašla do kuchyně, vrátila se s pikslou se skořicí, lžičkou ji nabrala, opatrně nacukrovala na hladinu, pak na paní prosebně vykulila oči a pronesla: „Je to takhle dobré?“ Znělo to, jako by říkala: „A půjdete už do prdele?“

Článek v Deníku N o odejitém Bidenovi jsem nedočetl. Odešel jsem do auta, nastartoval, opatrně projel kolem zahrádky, na které si povídaly dvě dívky a strčil kartičku do turniketu. Závora šla nahoru, projel jsem a zařadil se do provozu. V rádiu mluvil odborník o klíšťové encefalitidě familiárně jako o klíšťovce. Do nemocnice vás odvezou se zápalem mozkových blan (zánět je u této nemoci staromódně nazýván zápalem). Virus už je pohodlně usazen v mozku. Není už v krvi, kde by se s ním pomocí starých dobrých antibiotik ještě dalo něco dělat. Není už ani v míše. Je už jen v mozku. Nic moc už se s ním dělat nedá.

The rapist
Italský realista Alberto Moravia v románu Nuda píše, že nuda je nedostatečností skutečnosti, která udržuje potenci vytržení. Pravidelnost mých denních návštěv vyplněných denním sněním v kontrastu s její potencí by tomu odpovídala. V Deníku N(uda) je článek o cestování. Lidi prý navštěvují nová místa a pozorují místní, aniž by tušili, co po nich chtějí. Přichází bledá holka a sedá si ke stolu přede mnou. Objedná si džber vody s citrónem a mátou, vytasí noťák a mobilák a už si to šine ve virtuálnu. Mám ji napůl zakrytou květináčem, na který někdo napsal malým písmem Bolest. Nemá podprsenku.

Nuda je v neposlední řadě psát si deník. Deník je psaní posledního řádu. Čím víc je ruka rozepsaná, tím víc zabředává. Deník je uzavřenost pro uzavřenost. Řešíš, co není potřeba, a pak řešíš, proč to řešíš. Kierkegaard to nazývá zoufalstvím. Zoufalství je podle Kierkegaarda hřích, nicméně nejsem s to teď přestat. Deníkář je „therapist“ – „the rapist“.

Ta holka je úplně v tom a já jsem úplně v Bangladéši. Nenápadně otevírám kyšku z Kauflandu. Pokračuju rozhovorem s koučkou Eliškou Pudovou. Má ADHD a koučuje lidi s ADHD. V poslední době několikrát zapomněla, kde zaparkovala auto. Koučovat začala poté, co vyhořela. Z fotky z archivu Elišky Pudové dostávám ADHD.

Ona se opírá o kávovar a tváří se ublíženě. Pozdvihne jedno obočí, něco pronese a rozpustí se v smíchu. „Filozofické myšlení mapuje složitou hranici mezi vlastní implozí a explozí myšlení. V nejlepším případě se vyhýbá pozitivitě popření ve prospěch negativity pokračování,“ píše Alice Koubová v Tvaru. Je to hluboké a temné. Na ní mě přitahuje mělkost, jasnost.