Tématem této eseje je ponořit se do možností, které se nám dějí, pokusit se je analyzovat a prostřednictvím tohoto blízkého setkání třetího druhu o sobě zjistit něco prozatím nepoznaného.

Každý čeká na svou šanci. Andy Warhol to promptně vystihl ve větě, kterou lze v současnosti nalézt na tričkách, na obalech telefonů, na místech, které poskytují reklamně dostatečně pregnantní prostor. „In the future, everyone will be world-famous for 15 minutes.“ Těchto patnáct minut slávy pro každého bývá interpretováno jako opravdové naplnění individuálního lidského potenciálu. Z člověka se stane na tento krátký časový úsek hvězda, superhvězda, která zazáří a potom vyhasne, ztratí se v mračnu nekonečného, a zdá se, že i nevyhnutelného kýče, jak to známe ze stejnojmenné televizní soutěže, na jejíž účastníky si však vzpomene dnes už málokdy. Ale tehdy jsme jejich osudy sledovali napjatě každý týden, vždy s novou epizodou.

Přicházející příležitost
Osudem každého umění se jeví být kýč. O tom svědčí všechny ty reklamní předměty neustále opakující, parodující a dezinterpretující původní význam daného fenoménu, z nichž se postupně stávají klišé. Zde je nutné podotknout, že Andy Warhol byl tím, kdo kýč povýšil na umění, svými sítotisky s barevnými filtry znásilnil jeden motiv, který se pak nekontrolovatelně rozšířil po všech kontinentech a dnes si bez něj snad ani nejsme schopni představit moderní konzumní společnost. Natožpak aby jako taková fungovala a netrpěla ekonomickými krizemi.

Ale zpátky k tématu. Jak poznáme, že naše šance skutečně přicházejí, že kýžená chvíle slávy nastává? Promeškat takovou příležitost by byla doslova věčná škoda. Zvlášť když Warhol ani jeho následovníci v rozporu s křesťanským učením o žádné druhé šanci nehovoří. Teď samozřejmě trochu přeháním, ale to patří k rétorice tohoto článku. Kdysi mě jedna dívka překřtila na ironického Ivana, k čemuž se doteď s úsměvem na rtech odvolávám. Skutečně, představte si, že byste svou chvilku zajišťující nesmrtelnost zkrátka nestihli. Co dělat v takový moment? Odpověď na tuto otázku opravdu netuším. A přemýšlím, zda, pokud bych ji znal, bych ji sdělil takto nezištně čtenářům časopisu, kam s oblibou píši, anebo bych si vytvořil řádně nadupaný profil na instagramu, založil webovou stránku, kde bych tučným písmem uvedl číslo účtu, kam bych si nechával posílat peníze za svou světovou osvětu.

Blahodárné šance
Skromně se domnívám, že šanci a šance, dovolte mi užívat množné číslo, tedy šance lze nalézat v každém okamžiku života, a to i tehdy, kdy se zdá, že zazářit nemůže ani svíčka, natožpak nějaká superhvězda, supernova. Z mé osobní zkušenosti, což je také pro každého z nás jediná možná zkušenost, ze které lze vycházet, myslím teď osobní zkušenost každého jedince zvlášť i vzato obecně, totiž vyplývá, že za každou šancí si má člověk jít. Nemá ji nechat čekat v předsálí možností života. Uvědomělý člověk snažící se nejenom zazářit, ale zkrátka a dobře alespoň svítit, když ne úplně zářit, musí být připraven v každém okamžiku ji přijmout, otevřít se, jít, rozpřáhnout ruce a nechat do sebe proudit přívaly nepoznaného, o kterém byla řeč v úvodu. Nepoznaného, a proto tak blahodárného.

Šance je
Šance zkrátka je. A to vlastně stačí. Nic jiného není třeba doplnit. Existuje jako potencialita v každém okamžiku, pořád. S příchodem nového školního, o trochu pozdějšího akademického a pro mne osobně poprvé i zcela pracovního roku, se však otevírají nové příležitosti, nečekané možnosti, testují se samotné základy bytí a jejich pevnost, spolehlivost očkovacích látek a v neposlední řadě i naše šance žít život na podzim a přes zimu co možná nejpodobnější tomu, na jaký jsme byly zvyklí před pandemií. Je třeba na počátku vyjít s kůží na trh. Je až téměř limitně jasné, že do kýženého normálního stavu věcí a bytí se už nikdy nevrátíme.

Budeme se muset umět vypořádat s přítomností tohoto virového onemocnění jednou pro vždy, anebo zkrátka vymřeme, jako vymíraly desítky procent populace na mor. A proč? Protože bychom nebyli schopni smysluplného a realitě odpovídajícího vypořádání se s nastalou změnou. Pokud bychom nepřijali skutečnost a tvrdošíjně se bránili novým podmínkám, které nás nebývale zasáhly a šokovaly svou bezprecedentní rychlostí a účinností. Zastihly nás nepřipravené, zcela nahé v kontextu hygienické situace napříč celou planetou Zemí.

Každou krizi lze však nazírat z několika úhlů pohledu. I tuto zkoušku naší generace můžeme vnímat jako šanci, možnost něčemu novému se přiučit, něco objevit, poučit se, ať chceme, nebo nechceme, něčeho nového dosáhnout. Nelze se vymanit z prostředí a jeho determinací. Existuje buď život, který si nalezne cestu, tedy šanci, anebo nenalezne, což v konečném důsledku znamená smrt. Prostřednictvím vědy jsme schopni získat výhodu, extenzi člověka, jak to nazýval Marshall McLuhan. A je podružné, zda se nyní bavíme o respirátorech jako o ochranných prostředcích, které zabraňují viru vstoupit do organismu, anebo zda tím míníme očkování, které z člověka dělá kyborga, jenž je schopen se i přes nepříznivé vnější podmínky adaptovat, tedy přežít.

Patnáct minut slávy
Jakákoliv výhoda získaná vůči prostředí nám umožňuje být o krok vpřed. Izraelský historik Yuval Noah Harari ve svém bilančním článku s názvem Lekce z covidového roku porovnává obrovitý pokrok, který bylo lidstvo za posledních pár staletí schopno vykonat. Namátkou si vzpomínám na pasáž, ve které píše o britském loďstvu v 16. století. Anglické království disponovalo v té době celou flotou obchodních lodí, kde pracovalo přes šestnáct tisíc námořníků, kteří byli schopni převézt 68 tisíc tun zboží za rok. V současnosti dokážou největší dopravní kontejnerové lodě přemístit až 200 tisíc tun zboží. Na jeden zátah, jednou jedinou plavbou. Například loď Even Given, která zablokovala Suezský průplav, obsluhovalo pouhých 22 námořníků.

Pro oněch 22 vyvolených – příležitost zazářit na svých patnáct minut slávy. Tak přeexponovaná šance se však vytrácí v obláčku reality oné březnové havárie, která prakticky zastavila světovou námořní dopravu a paralyzovala ji na několik týdnů. V globalizovaném světě, kdy všechno souvisí se vším, to znamenalo celosvětový nárůst cen, pohyby na akciových trzích napříč kontinenty a jeden egyptský bagrista se stal díky fotografiím, na kterých se pokouší vyhrabat kormidlo lodi z nánosů písku, známou osobností. Též si zažil svých patnáct minut slávy, i když si ten den, kdy šel do práce, nejspíš myslel, že to bude směna ničím se nelišící od těch předchozích.

Čas nečeká
I ta nejméně pravděpodobná událost se může udát, uskutečnit a záleží pouze na nás, zda se ji za takovou rozhodneme brát, anebo si ji necháme proklouznout mezi prsty. Protože na každém z nás záleží, i když to tak určitě na první pohled nevypadá. Svět ale přeje připraveným, tedy tomu, kdo nejen žádá a modlí se, ale jde naproti svým snům, protože, jak říká Kloboučník v mé oblíbené Alence z říše divů: „Bláznům patří svět. A to ti nejlepší přeci jsou.“ Rok 2021 je plný šancí, záleží ale skutečně na každém, jak se svými možnostmi naloží. Čas nečeká. A šance jakbysmet.