Tolerance jako nezbytnost

Když se člověk narodí a vyroste v Čechách, má jasno. Příbuzné má rozházené mezi Pardubicemi a Kladnem, jmenuje se Jirka Novák a největší exotikou v jeho domě je květináč s orchidejí a neposedná čivava. Ví, co je zač, komu má fandit v hokeji a jak by měl našinec vypadat. Jeho názor na uprchlíky, přistěhovalce a menšiny nejčastěji začíná slovy „nejsem rasista, ale…“. Aby se dopracoval k toleranci, pochopení a soucitu, potřebuje určitou míru kultivovanosti, vzdělanosti, rozhledu a sebereflexe.

Anebo se může jmenovat Šádí Shanaáh, narodit se české matce a palestinskému otci v Praze, mezitím v dětství strávit dva roky v uprchlickém táboře v Jordánsku, vystudovat gympl v Praze a vysokou školu v Anglii. Jako třešničku na dortu pak potkat na studijním pobytu v Egyptě svou budoucí ženu – Nastěnku z Moskvy.

Šádí, do jaké míry si myslíš, že tvoje dětství a původ předurčily tvůj život?
Na to se dá těžko odpovědět, když nemůžu sledovat své alternativní životy. Ale řekl bych, že tu samozřejmě určitý vliv je. Především mám averzi k nacionalismu a provinčnímu myšlení. Setkal jsem se s mnoha stereotypy a předsudky z více stran, a proto vím, jak směšné, ale také nebezpečné jsou. Poznal jsem tolik lidí z tolika různých zemí, že jsem si z toho odnesl absolutní nezbytnost posuzovat každého individuálně podle jeho charakteru. To se odráží i v mých aktivitách, ať už je to organizování filmových festivalů a výstav nebo překládání literatury. Smyslem je vždy zaostřit na lidi a nalézt to základní, co nás spojuje. A pak samozřejmě fakt, že mám i arabský původ, znamená, že mě zajímá arabský region, jak historicky a kulturně, tak i politicky.

Co tedy považuješ za směrodatné ve svém životě? Co bys chtěl, aby se od tebe naučily tvoje (budoucí) děti?
Díky tomu, že jsem měl možnost poznat, co je to chudoba a trochu jiný život než v klidném Česku, mám pořád někde vzadu v hlavě jakýsi majáček, který dokáže upozornit na relativitu některých tzv. starostí. Myslím tím, že když se někdy člověk stresuje, že nemůže najít tu správnou sedačku do bytu nebo že mu někdo ukradl autorádio, tak je dobré si připomenout, že tenhle typ problémů ve skutečnosti pořádným problémem není. Důležité je neustále si připomínat, že se máme vlastně dobře. I když je naší přirozeností srovnávat se s těmi, kdo jsou na tom ještě lépe.

Taky si myslím, že aby měl náš život alespoň nějaký přínos, měli bychom se snažit učinit život minimálně jedné další osoby lepším a šťastnějším, a přitom neublížit jiným. Kdyby se toho držel každý, tak jsme kolektivně mnohem šťastnějšími lidmi. Chtěl bych, aby moje děti myslely globálně a aby se nebály toho, že mají mnoho a mnoho identit. Přál bych si, aby byly liberální a přitom ne individualisté za každou cenu, aby cítili, že je osud lidstva i našeho životního prostředí velmi jemně a křehce propojen.

Od té doby, co jsi začal aktivně usilovat o zlepšení image arabského světa, neustále sleduji, jak ti chodí nesčetné nenávistné komentáře v diskuzích pod články a na internetových fórech. Kde bereš síly na ně slušně a podrobně odpovídat?
Tady bych si dovolil opravit – já neusiluji o zlepšení image arabského světa, ale o to, aby lidé vnímali tento svět méně černobíle a měli o něm trochu více informací. Myslím si, že pokud bych měl nekonečně mnoho času a mohl si s každým takovým člověkem sednout, dát si oběd, zaletět do některé arabské země, aby poznal různé lidi, žil s nimi nějakou dobu, že by pak té nenávisti ubylo. Tak se alespoň snažím slušně a fakticky odpovídat, jenomže v internetovém prostředí každá taková „debata“ s lidmi, kteří už mají předem tak vyhrocený názor, zdegeneruje do souboru monologů.

Setkal ses s projevy nenávisti a nesnášenlivosti i v běžném životě, nebo jsi díky své vizáži pro nácky nenápadný?
Vypadám spíš jako Ir, takže v běžném životě jsem se s nesnášenlivostí setkal spíše jako nepřímý aktér. Já jsem zažil jako dítě jak nenávist vůči Židům, tak vůči Romům, Arabům, ale i Němcům nebo Rusům. Naštěstí pouze verbální. Třeba mého tatínka s jeho arabským kamarádem jednou obklíčili v Praze skinheadi a tatínek začal mluvit jakoby italsky, a tak holohlavci usoudili, že je to jen opálený Ital a ti jsou přece potomci fašistů, tak jsou v pořádku, a nechali ho být.

Jak vnímáš jev migrace? Považme, že jí vděčíš za svoje narození a manželku. Měli by si obyvatelé bohatších zemí hlídat svoje území, nebo by měli přijmout zodpovědnost za koloniální minulost a současné ekonomické využívání třetího světa?
Migraci považuji za přirozený a pozitivní jev. Když už máme systém moderních státních útvarů s hranicemi, pak jistá úroveň managementu migrace je nutná a každý stát musí samozřejmě hlídat své hranice. Ale to neznamená, že se bude s lidmi, kteří chtějí migrovat kvůli práci nebo z jiných důvodů, zacházet jako s potencionálními zločinci. Bohužel zvláště v době ekonomické nebo společenské krize je migrace pravidelně politizována a převládnou emoce. Češi zapomínají, že tomu není tak dávno, co jiné země otevřely svoji náruč desítkám tisíců českých emigrantů. Nemělo by ale jít o nějakou historickou odpovědnost nebo nutné zlo, také bychom neměli migraci ignorovat a dívat se jiným směrem – chce to aktivní přístup, aby se zajistilo, že migrace bude oboustranně přínosná.

Měli by imigranti usilovat o co největší splynutí s původním obyvatelstvem, nebo se naopak držet své kultury, případně jí obohacovat tu místní? A kde je potom hranice mezi zachováním tradicí a odtržením a formováním ghett?
Imigranti by měli mít možnost vybrat si, co sami chtějí. Nikdo by neměl být nucen k asimilaci, zvlášť když není jasné, co konkrétně je tím asimilačním vzorem – kdo přesně je ten ideální Čech nebo Francouz, kterému by se měli imigranti podobat? Tou hranicí je respektování zákonů dané země. Když se do toho začnou přimíchávat nějaké abstraktní pojmy jako mravy, i když se to myslí dobře, pak může být problém. Chceme být konformní šedou společností, kde nikdo nevybočuje? Můžeme, ale já osobně dávám přednost dynamice, pestrosti, originalitě – to jsou zajímavé atributy, které jsou přínosné jak z kulturního, tak ekonomického hlediska. Ideální samozřejmě je, když se předchází extrémní ghettoizaci, třeba tím, že se zajistí více pestré školy. Děti strašně brzy přestávají rozeznávat původ toho nebo onoho spolužáka nebo spolužačky a rozlišují podle charakteru. A tak to má být. Určité koncentraci jednotlivých komunit nezabráníme, ale to nevadí – v New Yorku mají China Town nebo Little Italy a nikdo se z toho nehroutí. Jestli ale v zemi existuje diskriminace, zvlášť ta na pracovním trhu, pak se spojí socioekonomické problémy s například etnickým původem a je zaděláno na problém.

V čem podle tebe spočívá úloha státu? Myslíš si, že myšlenka národního nebo náboženského státu je v globálním světě stále funkční, nebo by měla být nahrazena jiným modelem?
Zatím nevidím funkční alternativu státu. Jeho úlohou by mělo být poskytování všem rovné šance na zapojení do aktivního společenského, ekonomického a politického života. V dobrém státě cítí většina obyvatel spoluúčast na rozhodování, na benefitech i na zodpovědnosti a povinnostech. Když část lidí cítí, že je státní instituce vylučují, že je většina společnosti vylučuje, tak se odcizí. Ale to odcizení pramení z nenaplněné touhy integrovat se, ne z apriorní touhy po separaci. Stát by měl také umožnit a oslavovat existenci množství překrývajících se identit, ne prosazovat identitu jedinou.

Češi si už delší dobu stěžují na „blbou náladu“, přidává se k tomu i obecná skepse vůči myšlence multikulturalismu, která je prohlašována za ztroskotanou. Vidíš v něčem potenciál morálního sjednocení a pozdvižení Česka?
Já žiji v Praze a pohybuji se v okruhu lidí, kteří blbou náladu necítí, respektive jsou zdravě kritičtí k věcem okolo sebe a pokouší se je měnit. Ale vím, že žiji v určité bublině. Myslím si, že část blbé nálady je tvořena osobním selháním některých lidí, kteří pak hledají, na koho svést vinu. Ale část je také opodstatněná – například pocit nespravedlnosti z ohodnocení práce nebo z jiných druhů křivdy a diskriminace. Naprosto klíčovou roli při nějaké obrodě hraje to, co se anglicky označuje jako leadership. Je to schopnost vést a inspirovat lidi vlastním příkladem a vizí. Každý z nás by měl usilovat o to, stát se co nejlepším vzorem na všech možných úrovních a oblastech práce a života. Hlavně musí člověk vytáhnout hlavu z ulity a aktivně se zajímat. Vzdělávací systém, který vede mladé lidi k aktivnímu občanství, založenému na hodnotách vycházejících z ústavy a obecné lidské slušnosti, je u nás také nedostatečný. Málo je učitelů a učitelek, které jsou vzorem pro děti – jsou špatně placeni a přetíženi. Jestli chceme nějakou obrodu, musí tedy vycházet jak z nás samotných, tak ze systému, do kterého ale musíme investovat a musí na něm být celospolečenská shoda, důvěra a respekt.

Tento rozhovor jsme museli vést elektronicky – Šádí mířil do Petrohradu, já jsem čekala na odlet z Ben Gurionova letiště pod raketovými nálety z Gazy. V tomto choulostivě provázaném světě jednotlivé národy a státy jen stěží nacházejí společná východiska, přesto můžeme sdílet obecně humanistické hodnoty a doufat, že se jako lidé naučíme spolupracovat na udržitelném rozvoji planety jako celku. K prosperitě a rovným příležitostem všech jejích obyvatel, nehledě na jejich původ, vyznání, orientaci či oblíbenou příchuť zmrzliny. ∞