Vzal pušku a na své alma mater střílel holky, které v minulosti ignorovaly jeho vstřícné pohledy, a taky všechny ostatní, protože od jistého momentu, kdy ho zaslepila nenávist, mu začalo být jedno, komu se mstí.

„Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout,“ napsal kdysi Kafka. „Nadále věřím ve společnost založenou na vzájemném porozumění,“ napsal kdosi v reakci na razii Davida Kozáka, jako by se jeho zločin dal chápat tak, že nějakým způsobem zakládá společnost, a ne jen tak, že jakoukoli společnost, založenou když ne na respektu, tak aspoň na uctivé ignoraci k přítomnosti druhých, devastuje.

Někteří o Kozákovi mluvili jako o zvířeti. Možná má na tyhle věci vliv to, jak se ke zvířatům chováme. Ne ke Kozákovi, ale k těm opravdovým, třeba hospodářským, v jak trýznivých podmínkách je „chováme“ pro potěchu svých rozežraných žaludků. Při vzpomínání na oběti koncentračního tábora v Letech u Písku se považovalo za neetické, že na jeho místě funguje „prasečák“. Nebylo to spíš symptomatické?

Zvířata jsou bezbranná vůči vychytralým lidským mozkům. Nic nám nebrání zneužívat jejich pohostinnosti. Když člověk na člověka vytasí agresi nejhrubšího zrna, nechová se jako zvíře, spíš druhý je vůči němu zvířecky bezbranný. Nejtěžší věc v životě každého je zvládnout svou agresi, která je tvůrčím, ale i ničivým principem. Usměrnit ji tak, abychom neubližovali druhým, ale ani sobě, protože já je taky bližní. Když už, ventilovat ji jenom verbálně. Ulevit si. Ten sport je ale na sestupu. Ze všech stran jsme vzděláváni ve věci nové senzitivity. Když slovně zhřešíme, následují následky.

Dítě v senu
V březnu 2020 dostal Petr Kukal, mluvčí školy, kde Kozák zabíjel, vyhazov, když napsal do Metra: „Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní. Jste i v mizerii těchto dní perskými princeznami.“ Čím dál víc lidí je deprimovaných. Nejen těch, kteří už nemůžou – nebo v nich utkvěla myšlenka, že nemůžou – žvanit, jak byli celý život zvyklí, ale paradoxně i těch chráněných, ve kterých roste pocit křivdy. Nadávky už po nich nestečou, jak by měly, ale vpijí se jim do kůže. Nenávisti prostí prosťáčci jim dělají medvědí službu.

Nešlo by to bez sociálních sítí a jejich masové obliby. „Peklo je být celý život zavřený v jedné místnosti s přáteli,“ řekl Sartre. Přehlcují nás názory a jejich hodnocení, ztrácíme schopnost utvořit si vlastní. Máme tu věcičku pořád u sebe, každou naši volnou chvíli vyplňuje další větičkou. Příležitostně si na trhu názorových vůdců vybereme status, který nám sedí. Zaplatíme za něj svou identitou. Můžeme oslovit celý svět a celý svět může oslovit nás, když pod naší fotkou spatří usvědčující zelenou kuličku.
Můžeme všechny znát a všechno vědět, ale jen s tou věcičkou, bez níž jsme bezradnější než kdy dřív. Není divu, že nám přirostla k rozumu i srdci, zatímco to bezprostřední kolem nás je čím dál abstraktnější a nedosažitelnější. Pulty plní knihy o vnitřním dítěti. Všichni ho hledají jako jehlu v kupce sena, ale dítě, to kromě radosti znamená i pokoru a poslušnost. Tyto hodnoty jsou v přímém rozporu s našim hraním si na Boha. Všechny ty vymoženosti, které nás zdánlivě směřují k nadčlověčenství, nás připravují o to nejlidštější, co máme – fantazii.

Komáří komentáře
V médiích bojují muži a ženy, kteří nejsou zástupci většiny. Co to vlastně je – většina mužů, většina žen, když přichází na samé tajemství života? Problémem diskuse je, že se jako berná mince berou i brutální činy. To je podpásovka. Zločin je prezentován jako argument, precedent pro posílení senzitivity, která by měla zabránit příštímu úrazu. To je směšování rozdílných světů – slovního a činovního, jedince a společnosti, společnosti a antispolečnosti. Kolektivní vina, trestání nevinných, pronásledování nevěřících, upalování protestujících, ledování nepohodlných diskurzů, posuzování na základě vhodnosti.
V dnešní době povrchního čtení a vnímání textu se pichlavost nepěstuje. Nikdo nechce nahrávat soupeři na smeč tím, že mu dá možnost, aby ho vytrhl z kontextu. Preferují se domestikované růže bez trnů, i když jim něco podstatného chybí. Někteří odborníci říkají, že kdyby se vyhubili komáři, přírodě by se nic nestalo. Komáři jsou trny soumraku. Ztratili bychom kus sebe. Křehkou rovnováhu.

Knížku měla v látkovém obalu. Každý prý nemusí vědět, co čte. Preferuje být inkognito. „Co čteš?“ zeptal jsem se. „Frankla. Vzpomínky na koncentrační tábor, ale není to nic depresivního.“ Seděla pod obrazem s islandskou lávou. S přítelem nedávno navštívila přesně tohle místo. Rozvykládala se. Zubařka. Jí jenom ryby. V Japonsku mají drahé sushi. „Fakt?“ Poslouchal jsem, jak tam stanovali a zařadil zpátečku. Oslovil jsem dívku v realitě, to se počítá. Je to doma. Měl jsem skvělý pocit, že jsem se nepředstavil. To musím praktikovat častěji. Jen telefon a falešná identita.

Dál ani zpět
Povýšen, pořešen, vyvnitřněn, neublížen, s nejbližším závanem přemístěn někam, kde je všechno zase jinak. Pronikavý chlad nejistoty, aklimatizace, potřeba pohybu. Potřeba lepší verze sebe sama, velkorysosti. Záchvěv vzteku bourá vystavěný obraz, záchvěv zbabělosti ruší představený program. Potřeba pohodlné polohy. Pěkně se uvelebit a duchovně se odít psaním. Mrsknout se pro vědomí, že žiju, prožívám, že mi prochází ambientní vrčení, které nechce ublížit ani sblížit, jen v pokoutné nedořečenosti zčeřit vodu plavbou, při které člověku všechno dojde.

Život umí být svině, nepoznatelný, nepoznačitelný, bílá mapa, temná energie, reliktní záření. Zděsí tě nejběžnější věci jako faleš druhých, u které nevíš, jestli není tvá vlastní. Děs, že jsi nudný člověk, který ztratil cit pro hloubku. Máš z ní fobii, protože hloubka je nepředvídatelnost, se kterou si rád hraješ jen na papíře. Přitom to v tobě všechno je. Jen si to znovu, znovu a znovu uvědomit. Znovu to objevit a pojmenovat. Přijmout vinu a zodpovědnost, protože jinak to nejde. Vzdát se role oběti, kterou sis mistrně osvojil. Protože jinak to nejde.