Po vypětí přichází nutně uvolnění. Po křeči zaplaví ztuhlé končetiny pocit volnosti. Srdce se pravidelně stahuje, aby do něj mohla natéct krev, pak myokard povolí, aby se mohla krev dostat do celého těla. A tím jej vyživovat a udržovat v chodu celý organismus. Tento proces se opakuje. Vypětí následované zvolněním je součást života. Životně důležitá součást života.

Tak jako je poslední měsíc roku spojen s hysterií ohledně nespočetného zařizování, nakupování vánočních dárků a překotných setkání na všemožných i nemožných vánočních večírcích, je první měsíc roku měsícem nutně spjatým s dlouho potlačovaným nádechem.

Čerstvému vzduchu je umožněno vniknout do plic, celé tělo se dostává z tenze a relaxuje. Začátek nového roku bývá velmi často spojován s různými předsevzetími. Noviny se opět začnou podle mustru plnit tipy a triky zaručeně vedoucích ke změně života. Kdo by nechtěl přestat kouřit ze dne na den? Kdo by nechtěl začít chodit běhat? Kdo by nechtěl všechno a hned? Jsou nám podsouvány možnosti nového startu, jež by měly vést k přehodnocení dosavadních zvyků, k reflexi směřování, přehození výhybky někam jinam. Někdy je to efektivní, někdy pouze efektní. A vždycky je to afektivní. Uvolnit mysl a tělo od napětí lze však i bez jasně dělicí čáry mezi roky. Uprostřed zimy nebývá právě nejlepší čas na změnu. A kromě toho, pokud něco opravdu chceme, vychází to z přesvědčení, že je to pro nás správné, nebo nesprávné, je třeba to především přijmout. A pak po malých krocích směřovat k naplnění toho, pro co jsme se rozhodli. Což by však nemělo vyznít jako další návod. Je to alternativa, další možný způsob, jiný přístup.


Cokoliv funguje

Nový rok často znamená začít znovu. Začít od píky. Začít z gruntu. Nanovo. Nechat prožité daleko za sebou, v minulosti, a hrdě upřít zrak kupředu, do budoucích dní, do nezmapovaných území, která je možno zorat a zušlechtit k obrazům lahodícím oku vnímatele.

Mnou vzývané uvolnění však neznamená s něčím hned zase začínat. Prožité je třeba vstřebat. Nejlépe pomalu a s čistou myslí nechat prostoupit celou bytostí. Ale to se prvního ledna v téměř povinné kocovině dělá poměrně obtížně. Je třeba si odpočinout od všeho, co svírá a drtí, přejít na jiné myšlenky, radikálně změnit prostředí, odjet z města na venkov, vydat se do lesů, zůstat v nich a čerpat energii, vypnout telefon, abychom jej mohli pak, po nějaké době, zase zapnout. A obdobně to udělat i s vlastním tělem a vědomím. Dobrovolně se zřeknout všech do nekonečna se omílajících pravd a všech lží. Restartovat se. Zvykli jsme si být neustále přítomní, být neustále k dispozici, být otevření vůči světu. Neměli bychom však zapomínat na rovnováhu mezi všemi složkami. Není vlastně život takový? Nalézt balanc mezi možnostmi a povinnostmi. Tedy kromě všeho dalšího, co k životu patří. Uvolnit se je umění. A cesta k uvolnění často vede skrze umění. To nám totiž poskytuje možnost, hraniční a nedosažitelnou, ale přesto přítomnou.

Zakázané uvolnění
Poslouchej své tělo, poslouchej svoji mysl. Příliš všeho škodí. Příliš práce i příliš uvolnění. Člověk totiž potřebuje pravidelnost a řád. Tak je nastavený a tak je produktivní. Ale když žádáme uvolnění, musíme si připustit, že ne každý podnět stojí za naši pozornost. Je jich totiž téměř nekonečné množství a stále přibývají. Vstřebávat vše nelze. Myslím, že jde vlastně celou dobu o rozlišování. Rozlišování mezi podstatným a podružným. Oddělit od sebe dočasné, mizející s automatickým posunutím prstu o pár centimetrů níž, aby se objevil nový půvabný obrázek pečlivě vybraný algoritmem, a trvalé, které utkví hluboko a má hodnotu, jíž jsme mu měli čas a příležitost přiřknout. Je lepší se nechat chytit v postavení mimo hru, než hrát na zakázané uvolnění. To totiž nikam nevede, musíme se vrátit zpět do bodu, odkud jsme začali. Ale jak už jsem psal. Anything works.

text: Vít Ondrák