Ulice, náměstí, parky, průchody, křižovatky, zastávky, chodníky. Veřejné prostory měst i vsí, kde se potkávají soukromé příběhy. Je možné náměstí nazývat jinak než institucionalizovaným prostorem – nebo je stále veřejným prostorem určeným pro setkávání?

Hranice mého soukromí leží tam, kde začíná hranice soukromí druhého, zní jedna z oblíbených citací. Pokud se ale podíváme na takto stanovenou hranici veřejného a soukromého, zjistíme, že z lidské společnosti se stal systém navzájem nereagujících prvků – neboť nenechává místo pro interakci, která je vždy narušením soukromí druhého. Každé setkání vždy naruší mé vnímání – ale jedině skrze tuto trhlinu v sobě samém jsme schopni vnímat svět.

Pokud si vypůjčím citaci jednoho z článků tohoto čísla, pak výsostné umění ulice, tedy performance, lhostejnost celistvosti narušuje: „Performance stojí na onom neopakovatelném tady a teď, kdy perfomer narušuje stereotyp a vniká do soukromého prostoru diváka a jde ještě dál – dotýká se oblastí jeho osobnosti, které obvykle zůstávají nedotčené.“ Při každé performanci ve veřejném prostoru narážíme na hranice kontroly „shora“ a spontánního dění „zdola“, na hranice legálního a nepovoleného, přísně soukromého a částečně veřejného. Hranice ztrácí přesný obrys, stanovuje si ji každý sám podle svých zkušeností a svého citu.

Veřejný prostor se tak rázem stává prostorem pro veřejné vyjádření soukromého názoru. Probíhá tu reflexe vlastní pozice a diváky staví do juxtapozice, ve které lze soukromé a veřejné navzájem zaměňovat s lehkostí, jenž může rozpoutat uragán v duších diváků.

Snaha o kontrolu dění ve veřejném prostoru je pro každou dobu jedním z indikátorů svobody projevu dané masy a síly vládce. Výsledkem jsou byrokratická omezení shromáždění a produkcí, policejní kontrola, míra reakcí kolemjdoucích. Proto mne těší každé stéblo trávy, které prorůstá těžkým betonem. Všichni dobře víme, že životodárný chaos narůstá geometrickou řadou a řád, jehož přísnost je nutná pro zkvalitnění chaotické kvantity, následuje řadou aritmetickou. Nemá smysl odsuzovat jedno ani druhé. Smysl má najít v obojím řeč světa, která se nám právě teď a tady nabízí. Protože za minutu už budeme o pár metrů dále.