Vskutku jsem televizní mastodont

Kdo nezná Alexandra Hemalu, ať zvedne ruku. Jeden z nejznámějších televizních hlasatelů se narodil roku 1952 a svým působením na obrazovce ovlivnil několik československých a následně českých generací. Chtěli jsme vědět, jaký to je pocit – být živou klasikou české historie. A tak jsme se zeptali.

Byl jste po dlouhou dobu jednou z ústředních postav televizního hlasatelství. Jaké to je být nedílnou součástí nadčasové „české klasiky“?
Vskutku jsem televizní mastodont. Léta běží tak rychle, že ještě před časem jsem měl pocit, když kamkoli jsem do společnosti přišel, že když ne nejmladším, tak tím mladším rozhodně jsem – a najednou už mnohdy bývám tím nejstarším. Pouze nevím, kdy a proč tak rychle se tato změna přihodila. Nicméně v České televizi, kde jsem jako televizní hlasatel pracoval od roku 1973 a jsem zde dodnes, nejsem teď až na výjimky vidět, neb jsem na pozici režiséra denního vysílání. Takto zodpovídám za vysílání určitého programu, za dodržování vysílacích časů, nasazovaní upoutávek a tak dále. Čas od času se ale na obrazovce objevím například jako host v různých pořadech – Všechnopárty, Rodina a já, hudební pořady a další. Také jsem měl tu čest býti jako tanečník ve čtvrté řadě StarDance. Byť jsem se neprotančil daleko, přesto dnes mě lidé zastavují a vidí ve mně spíše tanečníka než hlasatele. Lidská paměť je dosti děravá a těch televizních stanic je v současné době taková spousta, že všechny tváře se skutečně nedají zapamatovat.

Ale bez nadsázky, byl jste lamačem srdcí našich maminek. Jak tato zkušenost ovlivňovala nebo stále ovlivňuje váš každodenní život? Dostával jste například milostné dopisy?
Lamačem dívčích srdcí jsem se nikdy necítil, i když co si budeme povídat, už pan doktor Plzák říkával, že my mužský jsme tvorové ješitní, koho by netěšila přízeň krásných dam. Ale moje drahá manželka je mi už léta dobrou parťačkou a stálou inspirací, není tedy důvodu k něčemu jinému než k nostalgickému ohlédnutí za krásou do ženské postavy zalitou.

Moje generace si vás pamatuje jako televizního kamaráda, který nám po večerníčku dává dobrou noc.
To je vskutku téměř legendární záležitost. Tady mě poznávají staří mladí, že jsem je posílal do postýlek. Někteří do dneška z toho mají traumata. Už několikrát se mi stalo, že jsem byl požádán o vystoupení třeba na večírku u příležitosti jubilea někoho, kdo si mě z těch let pamatuje. Není to tak dlouho, co za mnou přišli chlapci tak kolem čtyřicítky, že jejich kamarád má právě tyto kulatiny, jestli bych mu na video něco nenamluvil, že to pustí před oslavou na plátno. Tak jsem nahrál něco ve smyslu, že jsem rád, že se tak požehnaného věku dožil – že si na něho dobře pamatuji, že už v mladí měl určité problémy s disciplínou, že si na mamince vždy vše vybrečel a že ho vidím jako dnes, jak při Večerníčku trůní na nočníčku. Z piety občas do jeho rodinky nahlédnu a onehdá jsem ho přistihl, jak na večerníčkovu pohádku hledí pootevřenými dveřmi ze záchodu. Prostě jsem to jen tak plácl. A ten oslavenec mě hned po víkendu volal, strašně se smál a jestli opravdu do jejich rodiny koukám, že to tak skutečně dělá.

Co byla nejpříjemnější věc, co jste kdy mohl „zahlásit“ a co byste rád na televizních obrazovkách uvedl nebo sdělil, pokud by byla opět příležitost?
My hlasatelé jsme – na rozdíl od diváků, kteří si pořady dělili na dobré a špatné podle jejich náplně – měli pořady rozděleny na dobré, to byly ty dlouhé, a špatné, tedy ty krátké. Protože v druhém případě člověk musel stále do studia vbíhat, učit se texty nazpaměť a podobně. Kdežto dlouhý pořad rovnalo se oddych. Ale samozřejmě – každý z nás se těšil na službu, když ten večer byla dobrá nabídka, nikomu se nechtělo uvádět s prominutím hovadiny.

Bývaly chvíle, kdy jste cítil, že si musíte nasadit pozitivní masku? Že prostě zrovna nemáte chuť být ten televizní sympaťák?
To už šlo nějak automaticky při průchodu vrátnicí, už se asi sám ten obličej naladil do příslušné fazony.

Vzpomínáte na den, kdy jste se poprvé objevil na obrazovce? A pamatujete si, jaká byla vaše první slova?
První služba byla na Mikuláše roku 1973 a pokud si vzpomínám, byl to přehled odpoledních pořadů. Učil jsem se to týden dopředu, ale všechno se mi pletlo, časy, názvy pořadů, ruce se mi třásly, že jsem nebyl schopen nic ani přečíst. Pan režisér pochopil, že tudy cesta nevede, stáhl mě z obrazu – dal tam titulek „za chvíli další pořad“, vběhl do studia, citlivě mě seřval jakože tady nejsem důležitý já, ale musíme odvysílat Televizní noviny. Tak ať netrudím, přiznám, že jsem blb a všechno z přiloženého taháku přečtu. Byl to takový malý televizní porod. Tenkrát bylo vše naživo, co z člověka vypadlo, už se zpátky vrátit nedalo. Například světla nebyly žádné halogeny jako dnes a ještě než se začalo vysílat, byl člověk orosen jako zelená žabička.

Jak vnímáte roli České televize v minulosti a současnosti?
Tenkrát byla samozřejmě dominantní a málokdo se mohl dívat na něco jiného. S chutí jsem vždy projížděl Plzní a okolím a koukal na ty jejich roztodivné antény natočené na západ. Dnes je televizí, že nevíte, na co se dívat dřív. Ale možná nebudu sám, kdo večer sedí, přepíná půl hodiny a pak znechuceně mrští ovladačem na pohovku a jde si přečíst noviny nebo nějakou dobrou knihu.

Existovaly věci, které jste na obrazovce musel říci, ale dělalo vám to potíže?
To jistě byla celá řada věcí. My ale naštěstí nebyli až tak v hledáčku šéfů, hlídaly se především Televizní noviny, politické pořady, publicistické. My byli trošku na okraji zájmu, díky bohu. Ty tlaky u nás nebyly tak silné.

Mluvíte někdy sám se sebou v zrcadle?
Do zrcadla se dívám pomálu, pořádně jen když se holím a mám novou planžetu. Říkám si, chlapče, neznám tě, ale oholím tě. Ale rozhodně se vzhledem nezatěžuji, liftingy nevyhledávám, jen na příjemnou vodu po holení si potrpím.