Slovo interpretace pochází z latinského interpretare, tj. vykládat, tlumočit, překládat, posuzovat. Tento pojem patří k předmětu studia na vysokých školách a odvíjí se od exegeze – výkladu svatého písma.

Jak známo, měla Bible hodně verzí a byla napsána vícero jazyky, a to aramejsky, hebrejsky a starořecky. Byla sestavena z jednotlivých částí. Každá z nich se nejednou přepisovala, anebo dokonce překládala, a každý jednotlivý interpret neváhal do textu dodat svůj vlastní názor nebo původní text nějakým způsobem přetvořit.

Interpretace jako taková je vlastní každému člověku. Každý čtenář je de facto interpretem. Vykládá si písmo po svém, stejně jako jakoukoli knihu. Je to vlastně takové vnímání naším porozuměním a schopnostmi. Používáme při čtení svoje vlastní poznatky a zkušenosti, vžíváme se do autora – známého nebo neznámého. Když je autor pro nás povědomý, je jeho klíč pro nás snadněji k nalezení…

Vlastně cokoli děláme, je postulát. Něco jsme se naučili a pak to opakujeme, žijeme tím. Ať je to skladba, kterou hrajeme, jež je napsaná daným skladatelem, anebo obraz, který malujeme, kdy jsme se inspirovali tvůrci před námi, či kniha, kterou čteme svým dětem, nebo dokonce překládáme. Něco se nám líbí, my si to zapamatujeme a pak předáváme dál svými slovy nebo citací.

Můžeme s tím souznít, nebo to zavrhnout. Můžeme se do toho cele ponořit, anebo se na to dívat z vysoka. Kolik je pohledů, tolik je interpretací.
Zde bych se chtěla zastavit a obrátit pozornost k překladateli. Samo o sobě je to neuvěřitelné umění – předat text s veškerými jeho záhyby a nuancemi, s významy a emocemi, důrazy a jazykovými přesmyčkami do jiného jazyka, obzvlášť když se to týká poezie. Dobrých překladatelů je opravdu málo a je nutno říci, že nejlepší překlady vznikly z lásky k autorovi. Vlastně dochází k jakémusi spojení autora s jeho překladatelem.

K jedněm z výjimečných českých překladatelů dnes, jak se zdá, neprávem zapomenutým, patří Hana Vrbová. Narazila jsem na ni při četbě Anny Achmatovové Vrcholení luny, a byl to vskutku překlad hodný originálu. Během čtení veršů běhal mráz po zádech. Ne, nebyl doslovný, naopak. Nicméně právě tím nesmírně získal.
Hana Vrbová se narodila v Praze 13. února 1929. Kromě překladů poezie, také psala. Právě ona přebásnila ze slovenštiny Kroniku takřečeného Dalimila nebo Slovo o pluku Igorově z ruštiny. Překládala, jak už bylo zmíněno, z ruštiny, ale také z němčiny a angličtiny. Věnovala se převážně poezii Stříbrného věku a Puškinovi, avšak i dětské literatuře.
Hana Vrbová zemřela roku 1995. Teď v únoru si můžeme připomenout výročí jejího narození tím, že si přečteme jeden z jejich skvělých překladů. Výběr je vskutku zajímavý.