Pokaždé když žasnu nad vánočně ozdobenou tramvají nebo když vyjádřím radost z té „pokleslé komerční tradice“, připadám si jako rebel. Je zvrhlé těšit se na „rodinnou pohodu“, zatímco ostatní nenávidí nucené návštěvy příbuzných. Jsem hloupá, když se mi líbí ozdoby ve tvaru labutí s pírky na vánočním stromečku.

Podle Theodora Adorna je kýč fragmentovaná smyslová forma na rozdíl od uměleckého celku – nositele formy duchovní. Kritiky kýče bylo mnoho. Dává nám možnost být někým víc. Jedná se o urážku něčího „vkusu“, společenské odsouzení nezná milosrdenství. Toužíme být vážní a mysteriózní. Mnohdy jsem si nebyla jistá, jestli mnou posuzovaná osoba je tajemná, nebo jen nudná. Většinou jsem se zamilovala do její tajuplnosti a pak jsem zjistila, že mlčí, protože nemá co říct. Je těžké nepůsobit nehodnotícím dojmem, když si všichni berou každé pronesené slovo tak osobně. Je těžké neútočit, i když to nebyl náš úmysl, nesoudit něčí souzení a podsouvat mu jízlivost, i když jen možná pronesl to, co považuje za fakt nebo jednoduše svůj názor.

Podle Umberta Eca je kýč jevem, který předstírá uměleckost, snaží se působit kvalitně a navozuje pocit estetického zadostiučinění, a tedy jakoby potvrzení dobrého vkusu. Zdá se mi však, že toto pojetí lze rozmontovat a hodit do tváře umění vysokému. Lidé totiž často přesně tento druh umění berou jako své rukojmí a ohánějí se jím za účelem posvěcení svého společenského statusu, aniž by mu plně, nebo dokonce jen z malé části rozuměli. Aby ona superiorita správně vynikla, je potřeba zajistit kontrast dehonestací jiného. A tak se část z Ecovy definice kýče zdá platná také pro umění jako takové. Co je totiž méně závadného na tom, když je náš „dobrý vkus“ potvrzen zálibou v malbách všeobecně i odborně uznávaných jako kvalitní umění, jako „nositel formy duchovní“? Naopak, zdá se mi na tom dokonce něco zvrácenějšího než na pocitu hrdosti na vlastní schopnost esteticky vychutnat něco, co je podle chytrých hlav kýčem.

Nemůžeme si z toho umělého sněhu, rozzářených úsměvů, svetrů se soby, záře hvězd i magicky osvětlených uliček s obrysy komet nalepených na oknech také něco vzít?
„Ta pravá vánoční atmosféra“ – valí se na nás z reklam a obchodních domů zatížených nánosy umělé hmoty ve tvarech a barvách asociovaných s Vánoci. Ale nehodlám tady po stopadesáté houževnatě odsuzovat komerčnost svátků a kapitalistický vánoční konzumerismus. Udělám opak. Nemůžeme si z toho umělého sněhu, rozzářených úsměvů, svetrů se soby, záře hvězd i magicky osvětlených uliček s obrysy komet nalepených na oknech také něco vzít? Přetvářka je nežádoucí. Pokud však zformujeme svá ústa do úsměvu i přesto, že náladu vůbec nemáme, vzbudí tento pohyb pozitivní emoce, jelikož je má naše tělo s touto grimasou spojeno.

Rozhodně nechci snižovat problematičnost vlivu reklamy na vnímání sebe samých a zpochybňovat nároky, které na nás neoliberální hon za penězi, vlastnictvím, majetkem a ziskem vyvíjejí. Být si těchto negativních vlivů vědomi se však nutně nemusí vylučovat s tím si vánoční atmosféru užít. Uchopit tu zázračnost, která sice pramení z křesťanského narativu, ke kterému se už většina z nás nevztahuje, a vzít ono náboženské pozadí jako příležitost se do ní ponořit, utvořit si bublinu vlastního mysticismu. Komerční opory „příběhů splněných přání“ nám mohou pomoct dobrat se lidské vzájemnosti, pochopení, dobré vůle. Opravdu tolik vadí, že se zdá, že děláme dobré skutky jen proto, že jsou Vánoce? Není to snad lepší, než nedělat je nikdy? Než ohrnováním nosu nad vánočním kýčem ukazovat ostatním svou nadřazenost? Své estetické prozření a ty správné standardy vkusu, jejichž jsem nositelem? Výborný čas k tomu, ostatní poučit, že vánoční nálada je pěkně pitomá, a propadat sentimentalitám je slabošství.

Hodnota získaná uposlechnutím diktátu kulturních elit
Podle historika umění Willema Ventera lze Rancièrovu opresi pravidly, jež máme povinnost dodržovat, aplikovat i na oblast vkusu. Dané zákony vycházejí z norem – pokud se jim vyhýbáme, jsme marginalizováni držiteli moci. To, co bychom mohli považovat za něco člověku přirozeného a k čemu jsou zároveň třeba jisté intelektuální schopnosti, se může odhalit jako pouhá ideologie, kterou jsme učeni následovat uměleckými institucemi. V této situaci lze pak hovořit o pouhém napodobování vzorců. Možná je pak namístě tuto svou výjimečnost, hodnotu a status přehodnotit a ti, kdo pohrdají zálibou v kýči jako něčím tak primitivním, by měli pohlédnout na své kopírování názorů ostatních – galerií a de facto toho, co říká kulturní elita.

Otěže moci lze přelepit z jednoho fenoménu na jiný, vždy záleží na kontextu, v jehož síti dochází k jejich transformaci. A tak i kýč může být využit pro posměch estetickým snobům, libujících si v okázalosti „svých“ názorů na „to pravé umění“. Ve finále se však zdá, že nejhůře hodnocena je faleš. Předstírání, skrývání pravé podstaty, umělé pozlátko – jimi opovrhujeme snad ze všeho nejvíc. Autenticita a pravověrnost jsou naopak tím, co je ceněno. Často ovšem nelze odhalit maskovitost, iluzivnost, a tak vždy záleží na interpretaci, která může být mylná a neslučující se s objektem, jenž je jí podrobován.

Taky perníkové koření a hřebíček do svařáku
Můžu mít ráda kýč jen v případě, že jsem si jeho podstaty vědoma? Že si tuto „volbu“ obhájím? Že disponuji kulturním kapitálem potřebným k tomu umět mezi kýčem a uměním rozlišit? (Nemyslím si, že to bezezbytku možné je.) Nekupujme další sadu porcelánových labutí na stromek, ale buďme střízliví k vlastní předsudečnosti a rigiditě vlastního uvažování nad „ohavně rigidními tradicemi“, které jsou s Vánoci spjaty a jen naivka je může oceňovat v době, kdy máme tolik kritických nástrojů na odhalení jejich přízemnosti. Na vánoční náladě není nic zvrhlého, je to vlastně jen skořice, kakao, vanilkové rohlíčky, světýlka a obrázky fousatého pána na saních nebo dřevěné jesličky se špatně vyřezaným Ježíškem. Není třeba nad štědrovečerní tabulí vést kulturní války. Just calm down.