Výzvy jako „přispějte na děti z dětských domovů“ a „bojujte proti leukémii“ a mnohé další už každý slyšel jistě mnohokrát. To doplněno významným zachrastěním kasičkou nebo košíkem, kde se skrývají obskurní předměty všeho druhu.

Jen přistupte blíž a kupte!
Dochází k tomu zejména u vchodu do metra nebo v prostoru tramvajové zastávky. První situace zdá se být snesitelnější – můžete kolem rychle proklouznout, zamumlat „ehm… pardon…“ a zmizet v davu.

Ráda bych věřila, že všechny ty pouliční sbírky doputují do správných rukou. Ale z něčeho musí žít i brigádníci a doličné předměty je též potřeba nějak vyrobit. Kolik procent ze zisku pak zbývá? A jak odlišit smysluplnou sbírku od podvodné akce, když ti nebozí brigádníci jsou většinou schopni vykoktat jen pár naučených frází?

Do určité doby mě na ulici oslovovali zejména pošuci všeho druhu, posléze se k nim připojili okvádrovaní evangelisté neuvěřitelně výhodných telefonních tarifů. Vzápětí veřejný prostor zaplnili prodavači duchovní literatury a instantního duchovna vůbec a na závěr přikvačila v sevřeném šiku armáda brigádníků útočících na svědomí spoluobčanů.

Na chudé a potřebné budeš mysliti
Milosrdenství je nedílnou součástí každé civilizace. Vždyť kolo štěstěny je vrtkavé a jeden nikdy neví, kdy sám bude potřebovat pomoci. „Musíme si pomáhat“ není jen název Hřebejkova filmu, ale jeden ze základů přežití. Ale co naplat, když už dobrý skutek učinit, radši koupím na ulici Nový prostor od tiše stojícího člověka.

Kde dnes zastává roli sociální systém (ať už si o jeho stávající formě myslí každý, co chce), tam dřív panoval náboženský imperativ. A k podobě řádného šlechtice v myslích poddaných patřily nejen hony na lišku a několik nemanželských dětí, ale též štědré příspěvky na chudé nebo podpora klášterů, v nichž se zabývali péčí o ty, které zdravá společnost odepsala. A ve vesnicích donedávna existovala instituce „pastoušek“ – chalup pro nejchudší z nejchudších, patřící obci.

Jednou jsme se dvěma kamarádkami debatovaly o spravedlnosti či nespravedlnosti světa (ach, ty intelektuální debaty v kavárnách). Na poznámku jedné z nich, že by nejraději odjela pomáhat do Afriky hladovějícím dětem, odpověděla ta druhá, že si myslí, že člověk by měl být užitečný (tedy pokud o to stojí) tam, kde žije. Že místo, kam se narodí, není jen tak nahodile vybrané a bez významu, ale svůj úkol máme naopak právě tady.

Na dně nádoby zvané Soucit
Je až příliš snadné nasypat do dlaně anonymnímu člověku na ulici pár korun (pokud na to mám) a hýčkat si pocit, že jsem nezanedbatelnou měrou přispěla k záchraně lidstva. A tu ošklivou klíčenku pak hodit na dno skříně. Těžší je pak pomoci někomu konkrétnímu – třeba té sousedce, co je pořád nerudná, ale nákup do schodů už sama téměř neunese.

Ač se to nezdá, i v principech milosrdných skutků často platí „něco za něco“. I když bych tohle raději přešla a naopak prohlásila, že veškeré dobrovolnické či charitativní skutky, kterých jsem se dopustila, byly zamýšlené jako akty bezpodmínečné lásky k bližnímu. Jenže vždycky je tu nějaké očekávání.

V době, kdy jsem vedla výtvarný kroužek v nízkoprahovém klubu, brala jsem to taktéž jako načerpání praxe. Stejně jako tehdy já i ostatní mladí idealisté se pouští do všemožných projektů – sociálních, ekologických, kulturních; a pak jejich zájem opadne. Ale přijdou noví. Stejně nadšení a stejně nezkušení.

Nelze ale žít na obláčcích idealismu. Připadá mi také nudná a povrchní cesta pravověrného konzumního pragmatismu. Inu, jeden nikdy neví, co v kom vězí. A někdy se ten naoko největší cynik dokáže zachovat nejštědřeji. To už ale dávno nemluvím o prodavačích pestrobarevných kancelářských spon na ulici.