„V souboji s přírodou může člověk vyhrát všechny bitvy, jen tu poslední ne. Kdyby vyhrál i tu, musel by zahynout jako embryo odříznuté od pupeční šňůry.“

Před sto lety se narodil slavný norský antropolog, cestovatel, dobrodruh a vizionář Thor Heyerdahl. Do veřejného povědomí se vryl hlavně díky svým poutavým cestopisům, které byly pro svou oblíbenost přeloženy do desítek jazyků. Čtou se jedním dechem jako mayovky, ale s tím podstatným rozdílem, že popisují cesty skutečné a jsou sepsané s citem a láskou k Zemi.

Již jako malý začal Thor mít pocit, že na tom, co říkají a dělají dospělí, něco nehraje. Ať už to byli ateisté nebo věřící, podivuhodně se shodli na svém strachu z přírody a odporu vůči ní, a to i přesto, že pro jedny to měla být matka života a pro druhé dílo Stvořitele. Všichni od ní utíkali a jako k modle se upínali k ideji neustálého pokroku. K této myšlence byl mladý Thor čím dál tím víc skeptický, až v něm nakonec uzrálo rozhodnutí opustit civilizaci a najít si vlastní cestu zpět k prostředí pro člověka přirozenému.

Svůj záměr nevzal na lehkou váhu a několik let se cíleně připravoval: podnikal výlety do hor za účelem otužování a zlepšení kondice, vystudoval botaniku a zeměpis na univerzitě v Oslu a vypracoval projekt doktorandské práce, která měla zkoumat původ flóry a fauny na jednom z odlehlých polynéských ostrovů. Dokonce si vyhledal odvážnou společnici, již si ke zděšení jejích rodičů vzal za ženu a nalákal na cestu kamsi na jiný konec světa.

Plavba za poznáním
A tak se nakonec novodobí Adam a Eva v roce 1937 vypravili na cestu zpět do ztraceného ráje – na malinký, spoře obydlený ostrov Fatu Hiva. O svých dobrodružstvích uprostřed džungle, návštěvě pohostinného náčelníka na Tahiti nebo životě u osamoceného starého lidožrouta sepsal Thor úžasnou knihu „Fatu-Hiva“. Vyšla až v roce 1974, protože její první verze, vydaná těsně před vypuknutím druhé světové války, se v nastalém chaosu ztratila. Nicméně časový odstup vyprávění spíše prospěl. Jednak je obohaceno o poznatky z pozdějšího autorova bádání a dalších expedic, jednak se potvrdila jeho kritika vývoje západní civilizace. Neblahé tendence, které ve 30. letech byly teprve ve vzduchu, se během hospodářského boomu let šedesátých rozjely na plné obrátky.

Kniha také obsahuje mnoho smutných poznámek o chování bílého člověka k domorodým kulturám a jeho vlivu na ně. Ani Fatu Hiva, jeden z nejodlehlejších a nejobtížněji přístupných ostrovů uprostřed nekonečného oceánu, nezůstal úplně nedotčený. I sem přivlékl náš invazivní západní druh nejen ošklivé choroby, ale i svou nejzhoubnější nákazu – touhu po věcech, které ve skutečnosti nepotřebuje, a nutnost pracovat, aby si na ně vydělal. Věčnou nespokojenost, upínání se k budoucnosti, pohrdání časem prověřenými zkušenostmi.

Předtím tu stály vzdušné bambusové domečky se střechou z palmového listí, která nepropouští vodu a tlumí zvuk tropického deště, teď se každý snažil postavit si obludu pokrytou plechem, v níž se mohl k mdlobám udusit. Dříve místní umírali stářím, případně pod palicí nepřítele, ale přežívali bez vážnějších nemocí či zubních kazů, nyní obyvatelstvo zdecimoval a nadále bičuje mor, chřipka, elefantiáza a lepra. V lepším případě jsou ostrované jen závislí na cukru, mouce, rýži a alkoholu, a to nejen fyzicky, ale hlavně materiálně, jako na drahém dováženém zboží.

Polapen sítí
Také v tom cítíte snahy současné generace o nákup lokálních a sezonních potravin, přírodní stavitelství a vytržení se ze spárů konzumního koloběhu? Nejsme všichni tak trochu domorodci, kteří si nechali nakukat, že ke štěstí potřebují skleněné korále? Neseme na trh vlastní duši a necháváme si vysvětlovat, co bychom měli jíst, nosit, vlastnit, čemu bychom měli věřit a po čem toužit.

Na druhou stranu – kdo jsou ti mytičtí „oni“, již všechno řídí a překrucují? Vinit ze všech svých životních nesrovnalostí „systém“ zároveň znamená přenechávat mu veškerou odpovědnost, a to není o nic lepší, než si jeho přítomnost vůbec neuvědomovat. Nějaký systém tu vždycky byl a bude, jeho špatné stránky nevyplývají z určité ucelené myšlenkové soustavy, ale obecně z lidské přirozenosti – omezenosti, závisti, chamtivosti a nenávisti. Ani domorodci nejsou žádní svatouškové, i ty nejmenší pospolitosti vždy sužovaly války. Obyvatelé Velikonočního ostrova zase dokázali bezohledně vytěžit veškeré dřevo, až erozí postižená půda přestala plodit a celá civilizace vyhynula.

Ano, nikdy předtím jsme jako lidstvo neměli prostředky k ničení sebe navzájem a okolního prostředí v takovém měřítku, jako posledních pár desítek let. Nikdy jsme ovšem ani neměli tolik znalostí, tak snadný přístup k informacím a komunikačním prostředkům. Zpátky na stromy cesta nevede. V naší době není kam utíkat. Každý ze sedmi miliard lidí na této planetě v sobě nese invenční potenciál a je jenom na něm, k čemu svou energii využije. Svět se zmenšuje a tíha zodpovědnosti roste – musíme si uvědomit, že pokud se považujeme za chytřejší, tak bychom se podle toho také měli chovat. Jinak si příroda ve své mnohem dokonalejší inteligenci už najde způsob, jak si s tou přemnoženou havětí poradit.

Naplnění a vyjádření
Thor Heyerdahl učinil svou volbu. Po nesmírně inspirativním a nabitém roce v panenské přírodě se rozhodl k návratu do civilizace. Z velké části to bylo způsobeno absurdní nevraživostí převážně katolického obyvatelstva vůči norskému protestantskému páru. Když eskalovala do neúnosné míry, usoudil, že by bylo hloupé se stát obětí této žabomyší války. Ale především během svého pobytu neustále narážel na svědectví o dávných kontaktech těchto ostrovů s Jižní Amerikou. Jednotlivá zvířata, rostliny, sochy, názvy a legendy – všechno naznačovalo přítomnost jakýchsi záhadných mořeplavců, pro něž mohl být mocný oceánský proud z východu svého druhu dálnicí. Byl natolik uchvácen touto myšlenkou, že by s ní jednoduše nevydržel sedět do konce života pod palmou, šťastně odříznut od okolí. Potřeboval se vydat dál, zkoumat a objevovat, dělit se s ostatními o své zážitky, teorie a přesvědčení.

Už před odjezdem nepochyboval o tom, že lidstvo se žene do další nesmyslné krvavé války. Přestože zůstal pacifistou, po návratu se dobrovolně přihlásil do řad norské exilové armády a sdílel tak zodpovědnost za osud své kultury.

V roce 1947 podnikl svou nejznámější výpravu na balzovém voru Kon-Tiki, která vedla přes celý Pacifik z Peru do Polynésie. Měla prokázat, že staré civilizace z doby Inků byly schopné překonat vzdálenost 8000 kilometrů i na takto primitivním plavidle.

Celý život zasvětil výzkumu, cestám a psaní, stal se předním představitelem a zastáncem difuzionistické antropologie, zabývající se pronikáním kultur. Přes doktorská studia přírodovědy a četná ocenění honoris causa se ale nikdy nestal vědcem v zaprášeném kabinetu. Svou vědu musel vysnít a prožít – měl dar z kusých úryvků dochovaných informací a svědectví vykouzlit živé obrazy dávné minulosti.

Vrátil se do systému, ale nikdy se jím nenechal manipulovat. I útěk a ustavičný boj je totiž jen negativní formou závislosti. Místo toho se stal přirozenou, ale nezávislou součástí řádu. Šel za tím, čemu věřil, a uměl pro to nadchnout sebe i ostatní. ∞


Heyerdahl, Thor: Fatu-Hiva.
v překladu Ivana Eislera, Mladá fronta
Praha, 1981, 224 stran