Američtí vědci zjistili, že není zdraví prospěšné dlouhodobě se vystavovat působení velkoměsta. Člověk nedostatečně větraný totiž záhy tuchne, šedne, hranatí, prach se mu usazuje za ušima a revizor by ho nepřekvapil ani ve výtahu.

Občas vážně není na škodu vyrazit mimo civilizaci. Pro lid pohodlnější samozřejmě existují instantní dovolené u moře. Ovšem pouhou hibernací pod slunečníkem se, nezlobte se na mě, přírodě nijak zvlášť nepřiblížíte. Opravdovou ránou vašemu diáři by bylo pustit se do něčeho odvážnějšího. Z temna skříně vylovit krosnu, spacák, karimatku, vytratit se zadním vchodem a vyrazit na cesty bez vědomí cestovních agentur. Není důležité umět zacházet s buzolou a rozdělat oheň třením dřev, ale odhodlat se.

Vždyť šťourat prstem v mapě a ztrácet se po lesích není nic nepřirozeného. Naopak, je to zakořeněno někde hluboko v národním kolektivním nevědomí. Do přírody se chodilo ve jménu obrozeneckého hnutí, pak proti režimu a dnes možná ze setrvačnosti, ale chodí se pořád. Důvodem je nejspíš krajina samotná: členitá, kopcovitá, loukatá i údolnatá, s výskytem převážně vrchovin a pahorkatin, rozuměj, terén není vodovážně plochý, ale zároveň se obejdete bez cepínu. Proč se ale třeba na Slovensku, navzdory přírodním krásám, nikdo z měst nehrne?

Spiknutí výletníků
Roku 1888 u nás totiž povstal Klub českých turistů. Značení cest možná zprvu vypadalo jako nevinná zábava, ale vykrystalizoval z ní pletenec o délce celých osmdesát tisíc kilometrů, tedy dohromady je to jako projít se dvakrát dokola po zemském rovníku. Díky tomuto ojedinělému společenství je síť turistických tras v České republice dodnes považována za nejhustší a nejpropracovanější na světě. Teď k tomu stačí přičíst síť železniční (opět jedna z nejhustších na světě) a je už jasné, proč se z Čech za našimi zády stala výletní země.

Legislativa se sice tváří všelijak a dokonce říká „neusteleš jinde lože svého, než v kempu či hostinci zájezdním“, ale občanům je to srdečně jedno. A dokud nikdo prakem nestřílí zajíce v národním parku, budiž mu přáno rozložit svůj spací pytel prakticky kdekoliv. Je-li to prohlášeno za nouzové přespání a nikoliv vícedenní táboření s ohníčkem, přivře oka i nejsnaživější oficiál.

Baťůžkář libovolné věkové kategorie prostě patří do české krajiny stejně jako boží muka. Není tomu tak celosvětově! Leckde je takový člověk považován za podivína, atrakci, potulného dráteníka či bezdomovce. Kdekdo v turistikou nezatížených státech se taky sám optává, jestli dotyčný není ztracen, má dost zásob či nechce-li popovézt. V horším případě sahá pro vidle a podezřelého cizince s vakem bez větších debat vyhání.

Tatranková kletba
V tuzemsku naopak obdržíte cejch turisty automaticky. Ani to nepřináší pouze výhody, neboť slovo „turistika“ chutná trochu natrpkle po řízcích v alobalu. Inu, žádná národní disciplína nikdy nebývá daleko od národních stereotypů. Já se (přinejmenším typickým) turistou necítím být a to, prosím pěkně, do přírody vyrazím rád.

Je navýsost důležité se s odkazem turistů vyrovnat po svém. Asfaltizace Šumavy a Krkonoš (ve jménu cyklistiky, ovšem na úkor pěších civilistů), kempy přeplněné válejícími se rekreanty či pivem navlhlá masová manifestace pod krycím názvem „Pochod Praha-Prčice“, to všechno je původním idejím poněkud vzdálené. Pokud je opravdu mým cílem odpočinout si od civilizace, neběžím se smísit s davem na turistickou magistrálu. Nu považte, dokážete si představit takového Máchu, jak se nadšeně vrhá mezi upocené rozesmáté výletníky s hůlkami? A přitom tento romantický poeta prochodil půlku Čech. Dělá to z něj ale turistu?

Podle značek, přesto scestně
Za promyšlený a všeobjímající systém značených tras si Klub českých turistů své místo na Olympu zaslouží. Ovšem to, že poznávání přírody je pod správou organizace, má i své stinné stránky. Pro ilustraci použiji dva fiktivní protagonisty. Ten první, Dušan, to je pane turista! Má plátěný klobouček a šlape si to k rozhledně, tak jaký pak copak? Kdo je turistou, neuvažuje nad tím, proč vlastně do přírody chodí a co tam hledá. A na druhé straně stojí jiný člověk, řekněme Ignác. A ten nikam nevyrazí. Není přece turista, aby se někde ládoval rohlíkem s paštikou! Stačí ovšem nakouknout do zaprášených spisů dávno odváté minulosti, aby se ukázalo, že postoje obou vážených pánů jsou scestné.

„Turistika slove cestování za účelem zábavy, která spočívá najmě v rozkoši z pobytu v přírodě vůbec a pak ve vyhledávání méně známých a krajinářsky vynikajících končin, pak také za účelem osvěžení tělesného i duševního,“ tolik praví Ottův slovník naučný. Kdo se cítí ztotožněn s touto definicí, ať se dle libosti nazývá turistou, poutníkem, baťůžkářem nebo „osobou toho času na výletě“. Hlavní je, že spolehnout se pro jednou na vlastní nohy a pohroužit se do přírody je činnost opravdu bohulibá, povznášející a má stále smysl.

Zkrátka, někde se hned vytahují nože, jinde se píší petice a vypisují referenda. A kdesi v lesích střední Evropy sídlí zvláštní národ svátečních nomádů, kteří si ve zlých časech prostě sbalí svačinu a jdou se vyřvat na kopec.