Jaká je dnes hodnota architektury z dob socialismu? A proč bychom se měli zasadit o ochranu budov spojených s komunistickou vládou?

Nová publikace Praha brutálně krásná, která vychází na začátku prosince, prezentuje stavby postavené mezi lety 1969 a 1989 optikou řady osobností věnujících se moderní architektuře, jako je Vladimir 518, Adam Štěch, Rostislav Koryčánek nebo Michaela Janečková. Právě ta ve svém textu zdůrazňuje, že lidem se většinou (ne)líbí to, co se jim líbit (ne)má. Je pochopitelné, že budova Federálního shromáždění se v očích většiny mění na hnízdo komunistických poslanců a Žižkovský vysílač na mimozemského návštěvníka, který přistál na ruinách židovských náhrobků. Porevoluční doba nastavila standard ošklivosti těchto staveb a ankety o nejošklivější budovy je umisťovaly na přední příčky bez ohledu na jejich architektonickou hodnotu. Významní architekti, jako byli manželé Machoninovi, Karel Prager nebo Václav Aulický, se ovšem svou odvahou nejen vůči komunistickému režimu, ale i odvážnými řešeními urbanistického prostoru zasadili o to, že architektura z let 1969 až 1989 se může stavět na vysokou úroveň pokrokových mezinárodních realizací.

Vedle známých dominant pražského panoramatu, jako je Nová scéna Národního divadla nebo nám před očima mizící Transgas, se v knize objeví i stavby podniků zahraničního obchodu nebo obchodní domy Kotva a Máj či luxusní socialistické hotely a také významná umělecká díla, která vznikala díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu. Jejich současný stav zachycují umělecké hledáčky fotografů. Jestli jsou krásné či ošklivé je na posouzení každého z nás, je ale důležité si uvědomit, že tyto budovy jsou také důležitými svědky našich dějin, na které bychom neměli zapomínat. ∞


Ondřej Horák (ed.): Praha brutálně krásná
Scholastika
Praha, 2018, 300 stran


text: Martina Freitagová