Vysoké hory a ty nejkýčovitější odstíny západu slunce. Ne na fotce, ale na otevřeném horizontu před vlastníma očima. Hluboké jezero, na jehož dně vidíte, díky jeho průzračné vodě, každý kámen. Probuzení s nebem nad hlavou. Není to výčet filmových scén, je to zážitek, který můžete sami prožít.

Cestování bylo vždy oblíbenou i důležitou lidskou zkušeností. Poznávání ostatních kultur, a hlavně sebe sama, se ale může jednoduše stát závislostí. Zvlášť v době, ve které už se ví, jak jednoduše a bez velkého kapitálu cestovat dlouhé týdny. Žádné cestovky, žádné rok spořené peníze, ale know-how, jak i s malým finančním základem lze vycestovat daleko a ještě si přitom i vydělávat na další cestování, aniž byste se museli spolehnout na kohokoli jiného, než na sebe. Množství cestovatelů sdílí své zkušenosti, včetně těch kýčovitých fotek západů slunce, na svých blozích. Někteří formu posunuli a zpracovali knihu. Mladý cestovatel, fotograf, on-line marketér a digitální nomád Matouš Vinš spolu s Petrem Novákem, tvůrcem funkčních webů a autorem úspěšného kurzu TravelHacking na Naučmese, spojili svoje mnohaleté cestovatelské zkušenosti a sepsali nomádskou bibli, jednoduše nazvanou Travel Bible.

Začíná to u letenek
Cesta začíná touhou. Její realizace koupí letenek. Ale cena bývá častokrát odrazujícím mezníkem. Kniha radí, jakým způsobem se naučit letenky kombinovat a kdy je kupovat, abyste nemuseli kolem světa stopem. Ale i oblíbenému stopování je věnovaná značná kapitola v knize. Sdílení zkušeností dostanete i o oblíbeném wild kempingu. Je totiž pochopitelné, že nezávislý cestovatel se nechce probudit v ohraničeném teritoriu karavanů a dalších jiných stanů a východ slunce chce mít jen pro sebe. Kniha přináší i inspirativní rozhovory o tolik oblíbené i náročné poutní cestě Camino de Santiago, o solo ženském cestování nebo o dobrovolničení, které vám častokrát za trochu práce přinese jídlo i střechu nad hlavou. Travel Bible dokonale odpoví na všechny otázky současného cestovatele a nomáda, ať už chce vyrazit z korporátu nebo se dvěma dětmi – jakékoli životní stádium není překážkou pro uskutečnění svého poznávacího snu. Práce Matouše Vinše a Petra Nováka ale nekončí knihou, aktuálně se zaměřili i na cestovatelský festival SLOW Travel, na kterém se můžete potkat s lidmi se stejnými cestovatelskými vizemi, sdílet zkušenosti a jednoduše – odjet. ∞


Petr Novák & Matouš Vinš: Travel Bible
Nakladatelství Blue Vision
Praha, 2015, 244 stran


Rozhovor s Matoušem Vinšem
Jaká cesta byla pro tebe tou první zásadní, kam a proč?
Bylo to hned po 18. narozeninách na měsíc do Skotska. Se 150 librami na měsíc to byl hodně velký punk, ale zároveň jsem si díky tomu uvědomil, že peníze vážně nejsou překážka. Projel jsem Skotsko dvakrát od jihu na sever a zpět, navštívil Orkneje a Vnější Hebridy a poznal spoustu naprosto úžasných lidí. Ten pocit svobody je návykový.

Měl jsi před první velkou cestou sám pochybnosti nebo jsi naopak ten typ, který se nemohl dočkat jí a všech zkušeností, které přinese?
Bál jsem se neznámého. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Netušil jsem, co potkám za lidi. Co budu jíst a kde bydlet. Naštěstí nakonec vše dopadlo ještě mnohem lépe než v mém nejoptimističtějším scénáři.

Jak moc dopředu cestu plánuješ a jak moc improvizuješ?
Teď už neplánuju skoro vůbec, v podstatě jen kvůli vízům a setkáním s přáteli. Tím, že je mi v podstatě jedno, kde budu, rád měním plány podle nálady. Když se mi někde líbí, zůstanu dlouho, když ne, jedu dál. A můžu dělat takové bláznivé věci, jako například z minuty na minutu koupit z Bangkoku letenku do Austrálie místo letenky zpět do Evropy. Dlouhodobé konkrétní plány hodně svazují.

Myslíš, že se dá lehce najít k delšímu cestování dobrý sparring partner?
Lehké to není. Ani trochu. Ale obzvlášť pokud člověk cestuje pomalu, je celkem snadné najít nové přátele na cestách. Plus všude ve světě potkávám své přátele z ČR a z nomádské komunity, takže i když jezdím sám, téměř nikdy sám nejsem. Teď už jen čekám na partnerku, se kterou budu moct svůj životní styl sdílet. Nechávám tomu volný průběh.

Dokud nevycestuješ, vlastně nevíš, s kým cestuješ. Dá se sparring partner nějak dopředu odhadnout, aby cesta byla pro oba příjemná a fungovala bez komplikací?
Dopředu to asi neodhadneš nikdy. I v tomto případě ti ale hodně pomůže být flexibilní. Nemít nakoupené letenky kolem celého světa pro dva na rok dopředu. Rozdělit se, nebo se vrátit domů, pak můžete v podstatě kdykoliv.

Máš pocit, že už jsi za dosavadní cestování poznal, kdo jsi?
To je podle mě věc, která člověku trvá celý život. Jasně, cestování tomu může pomoct (a v mém případě určitě pomáhá), ale říkat ve dvaadvaceti, že vím, kdo jsem, mi přijde hodně troufalé. I kdybych před tím procestoval všechny země světa. Jsem člověk. Stejně jako všichni ostatní. A právě to je jedna z nejlepších myšlenek, kterou si člověk z dlouhých cest přiveze. Najednou se na svět díváš z úplně jiné perspektivy. Mnohem lidštější. Všichni jsme jen lidé, máme stejné potřeby i stejné neduhy. Je při tom úplně jedno, jestli jsme ze Schengenu, Ameriky, Turecka, Íránu, Srí Lanky, Vietnamu, nebo Japonska.

Jeden z nejsilnějších momentů z cest, na který si vzpomeneš.
Melbourne. Společnost je tam možná o několik desetiletí dál než my. Nedovedl jsem si před tím představit, že bych se někde mohl cítit až tak bezpečně. A že někde může tak úžasně fungovat to, co jsem psal v předchozí odpovědi. V Melbourne jsi prostě člověk. Na snídani se spolu nad luxusní kávou baví vysoce postavená manažerka, opravář silnic a 80letý dědula. Jako sobě rovní. Jako lidé.

Dlouho jsem přemýšlel, proč se ve městě cítím tak dobře, až jsem jednou potkal na ulici stařičkou babču s obrovským zářivě fialovým účesem, v barevných hippie šatech a s psem se vtipnými copánky a mašličkami. Nikdo se po ní ani neotočil. Dovedeš si takovou paní představit v Praze?

Doporučil bys podobným způsobem cestovat každému nebo je to jen životní styl určitých lidí?
Zdaleka ne každého to dlouhodobě baví. I u mě se styl cestování postupně mění. Tak punkově, jako ze začátku, už bych cestovat nechtěl. Vzhledem k tomu, že musím průběžně pracovat, to ani nejde. Myslím, že by si to ale každý měl zkusit a najít si postupně styl, který mu vyhovuje. Pokud pojedeš s cestovkou k moři, moc světa neuvidíš a ani tě nenapadne, že to jde jinak.

Máš pocit, že lidí, kteří chtějí cestovat po světě namísto budovat kariéru, přibývá?
Trochu ti překroutím otázku. Obecně přibývá lidí, kteří nechtějí budovat kariéru jen proto, aby budovali kariéru. Chtějí dělat něco, co má smysl a co je baví a naplňuje. Cestování ti naopak v kariéře či podnikání může hodně pomoct. Ukáže ti spoustu možností a umí úžasně zlepšovat soft-skills. Rok v zahraničí je dnes i pro zaměstnavatele hodně plusový bod. A jedno, jestli to byl rok před vysokou, rok před třicítkou, nebo třeba průběžně vždy několik měsíců. Naštěstí hodně přibývá lidí, kteří chtějí cestovat, poznávat, učit se nové věci a pak se vrátit a zužitkovat je doma. To přesně jako národ potřebujeme.

Jaké jsou další plány po Travel Bibli a po SLOW Travel festivalu?
Travel Bible už zdaleka není jen knížka. Ona jen práce na online magazínu zabere celkem hodně času, navíc chystáme další projekty s cestováním provázané. Zatím nechci prozrazovat konkrétní věci, ale tak jako tak to bude o šíření myšlenek samostatného a dlouhodobějšího cestování a o tom, ho lidem co nejvíce usnadnit. Za sebe chci dál hodně propagovat i myšlenky práce na dálku, protože v ní podle mě leží budoucnost hodně velké části pracovního trhu a obrovská příležitost. Svět se čím dál tím víc propojuje a je jen na nás, abychom nepropásli velkou šanci toho využít. ∞