V klidu, k němuž člověk dojde po týdnech trápení, se dějí věci, které se nedají vysvětlit. Vycházím na ulici a vím přesně, koho potkám. Sedím na lodi cestou na Santorini a chci vidět delfíny. Za hodinu připlavou. Je jich šest a závodí s naší jachtou se stejnou vášní, jako děti, které obíhají kolotoč. Není to překvapivé. Je to prostě tak.

Potkávám lidi, kteří vypadají jako ty. Jsou to ale jen vzory, barvy a neonové okamžiky. Fungují jako spojka mezi strachem a motýly v břiše. Objeví se, a hned zmizí. Vyvolají ale pocity, které mě následují ještě několik minut při cestě Žižkovem. Přemýšlím nad barvami. Černá je smutek, růžová je láska, žlutá je žárlivost. Tiše se rozčílím nad primitivismem takových pouček. Mám ráda všechny barvy. A mám ráda všechny lidi. Protože mám kocovinu. Chci všem pomoct. Být tu pro každého, kdo mě potřebuje.

Nejvyšší nabídka
Růžovou nosí lidé, kteří potřebují lásku. Nenapsal jsi mi to jako konstatování, ale jako nabídku. Přijala jsem ji. Od té doby si dávám pozor. Na jednoznačná sdělení. Na sliby. Na růžovou. Když jsme v jednom srpnovém dni šli na techno rituál, stačilo následovat černě oblečené partičky krásných lidí. Taky jsme byli černí. Na Polygon se růžová láska nenosí. Ani zelené jaro, ani fialová spiritualita. Nosí se tam černá, od které se neodráží žádný třpyt. Černá, kterou proudí smutek každého člověka. Černá, která k nám nepouští energii ze slunce. Ale je to právě černá tma, díky níž si vážíme světla. A když za roztočenou vrtulí na pódiu zapadlo slunce, byla to právě tma, jež nám pomohla být samotným tepem našeho posledního letního techna.

Sedím v cizím bytě a mám na sobě růžové tílko. Je to jenom výsledek bezmyšlenkovitého výběru po propité noci plné hledání otců, přiznání a odpuštění. Střídám barvy stejně často jako splíny a euforie. Jsem nezařaditelná. Ale tahle barva mě začala pronásledovat, i když jsi konečně tak daleko. Začínám znovu věřit na růžovou. ∞