Abstrakce. Prázdnota, do které je možné vstoupit. Barvami. Jakýmikoli s jakýmkoli záměrem. Vložit oproti principu odejmout. Proč jsou abstraktní obrazy tak přitažlivé? Pro množství diváků jsou nesrozumitelné, přesto ale emotivní. Působení barev, jejich odstínů, nakladení barev v závislosti jedné na druhé. Pastóznost, vůně, rozměr obrazu. V neposlední řadě kontext, ve kterém je obraz vystaven. To vše působí na naše smysly podprahově. K tomu pak autorova vědomá práce s jeho vkladem, sdělením. Vše je součástí celistvého vnímání díla. Jak ale vysvětlit pocit křehkosti, které dílo vyvolá? Jak vysvětlit kanoucí slzy, které vnímání obrazu spustilo? Rozum je krátký a mate. Očekávání jsou klamána. Emoce nelze racionálně vysvětlit a doklad, že dílo působí, je nepopiratelný. Enigmatický Marcus Rothkowitz – tedy Mark Rothko – tvrdil, že zajímavá je pro umělce lidská reakce. Barvy, které na plátno pokládal, vnímal jako herce. Než spáchal sebevraždu, zabýval se v posledních deseti letech svého života myšlenkou na kapli, která by byla symbolem pokání za holocaust. Tuto kapli se podařilo zrealizovat v Texasu a Rothko do ní vytvořil soubor čtrnácti velkoformátových obrazů plných havraní černi. Kaple je přístupná komukoli, bez ohledu na jeho vyznání a každý den v roce. Je prostorem pro sdílení duchovních zkušeností. Důležitým svědkem se stala návštěvní kniha. Ta uchovává množství záznamů o emocích, které se Rothkovi skrze své obrazy podařilo probudit. Nikoli konkrétnem nebo krásou, ale rozměrnými plochami jedné barvy na plátnech v intimním prostoru. Jeho dílo je skutečným oslovením uměním. Dialogem díla se sebe samou. Bez potřeby nesrozumitelných kurátorských textů a popisek, které současné umění pro obhajobu sebe sama potřebuje. ∞