Kolik příspěvků na Facebooku jste zhlédli, kolik lajků dnes rozdali? Žijeme v době, jejíž fyzické pilíře nahrazují obrysy. Vnímáme ji jako rychlou, protože neustále přijímáme podněty v přítomnosti, které jsou ale dlouhodobě netrvanlivé. Své životy plníme množstvím pomíjivostí, které nám nezanechávají na naší cestě cokoli, co by formovalo individualitu. Stáváme se bytostmi žijícími v přítomnosti, obklopujícími se čím dál méně materiálními artefakty našeho zájmu. Individualitu utváří módní trend, který je už ze své podstaty měnný a chvilkový, objekty zájmu nahrazují nuly a jedničky. Hudbu posloucháme přes virtuální kanály a ta se tak stává pouhým kvalitativním přijímáním dat, kdykoli a kdekoli. Množství hodin trávíme za monitorem ponořeni ve virtuálním světě. Naše chování postrádá rozlišování kontextů. Do divadla chodíme v džínách, pracovní záležitosti řešíme o víkendu po Messengeru. Vytrácí se jakékoli vnímání hranic a míry. Stavy deprese přijímáme již jako standard dnešní doby. Jednotlivá témata, která jsem načala, jsou samostatnými náměty na články, nicméně i takto ve zkratce není možné je jako části řetězce nevyjmout a neupozornit na ně. V závěru pracovního týdne jsem se zamyslela nad jednou věcí. Po několikáté hodině za monitorem, kdy jsem ťukala všemi deseti do tlačítek a věnovala se pouze jedné činnosti – odesílání mailů, jsem sečetla jejich množství. Skrze dopoledne jich bylo třicet dva, o den dříve dvacet tři. Průměrně je to pak dvanáct mailů za den – nepočítám množství mailů přijatých a opravdu se těmito čísly nechlubím – považuji je spíš za alarmující. Tato čísla mě dovedla k nutnosti zamyslet se, jestli je podoba mého života v pořádku, protože – tak to dnes prostě je – a jestli jsem svou bytost plnou potenciálu pro fungování v reálném světě nezaprodala tomu virtuálnímu. Proč poté nebýt jen torzem s prsty? ∞