Hranice Artiklu jsou pevně dané – jeho koncepce počínající titulní stránkou a konče tou poslední. Jak je to ale s lidmi a hranicemi? Ty na mapě prakticky neexistují – doba, kdy bychom pocítili vstup na území sousedního státu v podobě pasové kontroly, je již pryč a nám se pole volného pohybu rozšířilo na množství zemí, do kterých můžeme libovolně vstupovat, aniž bychom postřehli, že tu výchozí jsme již opustili. Může určitá bezbřehost souviset i s obecným nastavením mysli dnešního člověka? Nevyhraněnost jako standardní postoj, který mladý člověk po většinu svého života, obklopen dobou možností a benevolence, nevnímá jako něco špatného či nehotového? Každá akce má svou reakci a každý zákaz také. Pokud zákazy nejsou, není možné se k nim jakkoli vztahovat. Pokud jsou jen možnosti, je těžké najít správný klíč k výběru z nich. Daleko snáze se totiž odpovídá na otázku, co nechci, než co chci. Protože do hry chtěného může vstoupit iluze, která si s našimi tužbami může hrát v mysli, ale v realitě už nás jejich zhmotnění skutečně naplnit nemusí. Princip vztahování se k něčemu platí i v případě osobních hranic. Tolerance má hranice ve vlastní komfortní zóně. Může dosahovat vysoké míry, pakliže se nedotkne hran naší vlastní osobnosti. Ty můžeme poznat právě díky takovému setkání. Být pospolu neznamená být na úkor toho druhého. Nutnost hranic ve vlastním životě je tedy nutná pro to, abychom naplňovali sama sebe jako svobodného člověka se svými přáními a tužbami. Jejich demonstrací je pak umění říkat ne. ∞