Idealizace je nutné koření našeho života. Neznám snad nikoho, kdo by preferoval mdlé chutě svých dnů. Já sama podléhám těm nejrozmanitějším v široké chuťové škále. Ty výrazné, které už překračují průměr, přinášejí většinou i nejzajímavější zkušenosti. A to se týká jak osobní oblasti, tak i kulturní. Lehce se ale může stát, že vědomá volba ochucených zážitků, které jsou i bez aditiv kvalitní, se zamění s něčím, co pouze skvěle chutná, vypadá či zní. V takových případech se většinou pozná až později, že hudební kapela zní autenticky pouze díky pečlivě dotažené marketingové strategii manažera. Častokrát jsme až příliš manipulovatelní pravdivě znějícími příběhy, kterým jsme vlivem vlastní emocionální projekce schopni uvěřit. Sami si takové přejeme, jsme lační po příbězích, chceme prožívat. Otázkou zůstává, kde je ta zdravá hranice, která posléze ústí do naivity. Naivita je častokrát spojována s mládím. Tím faktorem není věk, ale nedostatek prožitků, zkušeností, které by nám daný úsek představily, a my se s ním mohli naučit konfrontovat. Čím vícekrát podobnou situaci zažijeme, tím lépe se na ni dokážeme podívat z nadhledu a můžeme se zachovat rozumněji. Dokážeme pak takovou situaci vyřešit jinak, než jak jsme ji řešili, když pro nás byla neznámá. Průměrná společnost ráda používá slovo ideál. Ten ale jakkoli dál nedefinuje. Je to totiž pouze střed mezi skvělým a špatným – nemá zklamat ani překvapit. Jak ideální by bylo mít vše ideální, že? Já myslím, že ideální je mít život přesně podle svých představ a k tomu si vědomou idealizaci nezakazovat, a naopak si ji užít. Téma Idealizace prorůstá dubnovým Artiklem ve všech rubrikách. A já zakončím přáním, ať se vám čte o kultuře podle vašich představ. ∞