Periferie. Něco odděleného od středu. Často konfrontovaná se slovem „horší“ nebo naopak zastávaná se slovem „vlastní“, málokdy ale „lepší“. Proč by periferie měla evokovat cokoli horšího i když se tak nemálokrát děje? Okraj se naopak v poslední době stává středem zájmu, protože uchovává autentické, které se ze středu vytrácí. Konkrétně například periferie města. Ta dokáže uchovat svá specifika a původnost právě kvůli menšímu množství zájmu, který naopak přirozeně přitahuje střed města. Střed jako princip bude vždy balancovat v mezích přijatelnosti širší vrstvou společnosti, masou, aby vyhověl svou univerzalitou až podbízivostí. Jeho podoba klesá až k bodu, kdy ztrácí svou původnost. Z důvodu zvyšování nájmů v lukrativních částech metropole mizí původní místa, která vytvářela její kulturní charakter. Jiné priority pronajímatelů tak z kulturního dědictví měst nechaly zmizet například kultovní knihkupectví Fišer, které fungovalo od roku 1933. Nejen za knihami, ale i za interiérem, ve kterém natočil Ladislav Smoljak film Vrchní, prchni! mohli do Kaprovy ulice chodit tuzemští zákazníci i turisté. Ti si teď už ale vychutnávají své café latte a prefabrikovaný dortík. Periferie se nepodbízí. Periferie ustojí svou autenticitu. Možná právě proto, že dav o okrajové, což ale vůbec není pojeno s pejorativním označením, nemá zájem. Naštěstí. ∞