Některá východiska mají univerzální platnost navzdory době, ve které vznikly. A v určitých epochách lidstva nabývají opětovné aktuálnosti: „Všechno je fór. Sranda musí bejt, poněvadž nic jiného nelze vážně dělat. Celý život nás, mladé lidi, vede do prdele. Bařtipáni i jeremiášové se na nás smějí ze všech koutů, bakuřové vládnou světem. Musíme vytáhnout starou a osvědčenou zbraň proti nim – srandu.“ Stačilo by aktualizovat jazyk a slova tohoto manifestu Klubu pražských recesistů z roku 1936 by mohla zaznívat po kavárnách. Recese je nástroj, který poukazuje na závažné s umem odlehčené od závaží, závažnost zlehčuje nadsázkou a humorem. Občas jediná cesta, která výrazně a přesto s formou vyjádří určitý nesouhlas nebo zdůrazní pochybnost. Březnové číslo Artiklu se recesi věnuje. Já nemohu zapomenout na fiktivní výstavu Stojí hruška v širém poli, kterou jsme v roce 2012 uspořádali v průchodu Fotograf Gallery ve Školské ulici. Happeningu předcházel článek v podobě pozvání na výstavu postmoderního umělce Jana Hrušky, který se právě po sedmi letech vrátil z Berlína, aby představil svou aktuální tvorbu. Ta se měla týkat reflexe umělcových vnitřních pocitů a strachu z přijetí svým domácím publikem ztvárněných malbou a fotografií. V pasáži jsme instalovali všemožné obrázky posbírané z internetu s tématem hrušky – od chutných receptů po vytvořená zátiší od nejrůznějších autorů – a nechali fiktivního Jana, aby s mírným německým akcentem promluvil o své tvorbě. Nezanevřeli jsme ani na holubí letku a připravili hruškové pohoštění. Na vernisáž se kromě hojného počtu návštěvníků přijela podívat i TV Metropol, která natočila krátký záznam. Hosté zadumaně prohlíželi vystavená díla a já jsem jen čekala, až někdo rozetne oponu recese a prohlásí, že tohle přeci už nemůže být umění. Nestalo se tak a happening, který právě na stav postmoderního umění ve své absurdnosti poukazoval, vstoupil do paměti, kterou touto notickou oživuji i vám. ∞