Kdo by po něm netoužil. Prahneme po něčem, co nám dá pocit smyslu. Hledáme stéblo, které nás vytáhne z černého jezera méněcennosti. Proč děláme to, co děláme? Z donucení, z přesvědčení, z vnitřní potřeby? Ženeme se za penězi, za chválou a ohodnocením. Za uznáním. Před těmito všemi silami, které nás jako magnet vábí, častokrát zapomínáme i na pocit naplnění. Jako na vzduch, který nám plní plíce a který bereme už jako samozřejmost. Pokud nejsme naplnění tím, co potřebujeme, stávají se z nás pouze stroje výkonu. Přístup „musím“ se stává běžným a zároveň vnitřně nenáviděným a veškerou motivaci nahrazují cíle uměle vytvořených hodnot. Vytvářet věci lehce, bez upachtěnosti, je dar. Indikátor toho, že jsme celou svou bytostí, ve své celistvosti, na správném místě. Jakmile něco příliš drhne, je to přeci podezřelé. A jakmile je hlavní motiv jakékoli cesty pouhé uznání, vše kolem je prázdné a sterilní. Můžeme se nějakou dobu snažit obelhat sebe sama, ale pro okolí budeme čitelnější, než bychom si mohli myslet. Můžeme hrát různé role, ale tu pravdivou nezahrajeme. Ta jen je. Vysvlékněme se z kostýmů a dovolme si být. Nežeňme se za uznáním, ale nalezněme drobnosti, které naši životní cestu činí pravdivou. Drobnosti jako částečky mozaiky pak složí celý náš život. A uznání se pak dostaví přirozeně samo. ∞