Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet. U vztahů s těmi nejbližšími jsme často schopni popustit ji až tam, kde děláme množství kompromisů, a to hlavně sami v sobě, protože druhá strana o ničem – natož pak o tak niterných posunech a pohybech – často neví a ani netuší, kam až ji na úkor sebe samých pouštíme. Stanovit si hranici nelze pevně a neměnně, stále se konfrontujeme s různými kontexty i možnými důsledky, pokud se zachováme nějakým a zrovna tím způsobem. Vztah je vazba někdy natolik pevná, až začíná dusit a taví nás přes hutnost druhého. Vybalancovat toto vzájemné souznění-věznění je zkouška tak bytostná, že někdy až na kolena sklátí její váha. Souznění fyzické neznamená nutně souznění duševní, a ani opačně není pochybu, že převaha jednoho bude přebírat prostor druhému v celku až příliš. Nevyřčený a opakovaný kompromis stává se tak drátem ťatým do vlastního těla, zraňováním, které mělo být dobrotou a vůlí druhému, když on o těchto rádoby darech ani neví. Ustupovat znamená vzdalovat se sám od sebe. A jak kráčet v souladu, když už prvních několik kroků nejde ve stejném rytmu? A tak ve snaze je sladit pak častokrát zapomínáme na vztah nejdůležitější – ten sám k sobě. ∞