Před několika lety mi zvrácené přišlo leccos, co se odlišovalo od normálu. Věšení se na háky, návštěvy čtyřkových hospod, umělci tvořící z vlastních tělních výměšků, fotografie v galeriích adjustované na klipsech. Dnes se sice na háky nevěším, ale dle měřítka svého starého já jsem zvrácená taky – věším fotografie na klipsy a tuto formu na výstavě obhájím. Ale to už je dnes zvrácenost snad jen pro klasika. Ve světě umění, plném individualit a jejich potřeb sdělovat, se hranice toho, co už je zvrácené, posunují. Respektive neměly by v něm být. Ty pak nastavuje až společnost, která na díla reaguje. Umělec by měl být svobodný. Sdělovat to, o čem ostatní mlčí. Ukázat, co ostatní nestíhají vidět. Formou, která je jemu vlastní a ke které došel, ač paradoxně může působit, že je její podoba teprve v začátku. Je to právě ten, kdo hranice posouvá a odkrývá podoby reality. Ať k tomu potřebuje výměšky, nebo mu postačí štětec.

Stále a často v galeriích slýchám projevy nepochopení jako reakce na současné umění. Nejčastěji mají podobu dialogu se závěrem „vždyť to bych uměl taky“. Důvodem těchto soudů je možná úzký vhled do současného chápání světa skrze umělecké vyjádření. Každopádně nastavené zrcadlo vnitřních světů umělců se s tím objektivním příliš nepotkává, nejde-li publiku na ruku třeba skrze kombinování obecně srozumitelných motivů.

Nepochopení ale nejsou jen malíři, v hudbě platí totéž. Skladby postavené na matematických vztazích jsou náročné na poslech, a proto se na komerční rádiové stanice nedostanou. To ale ani není jejich cílem. Umění, zvlášť to současné, bude v jakékoli době budit otázky a nepochopení. Nebo v to alespoň doufám, protože jestli se současné umění stane pochopitelným pro masy, bude to znamenat, že jeho vývoj skončil. ∞