Helena Třeštíková nemusí být dlouze představována – uvedly ji desítky jejích filmů. Zatím nejdelší časosběrný dokument Soukromý vesmír bylo možné zhlédnout v kinech od ledna loňského roku. Ve své filmové tvorbě si vybrala dlouhou cestu nejistoty, kde scénář píšou její vlastní postavy. Nejen o nich mluvila na pražské PechaKucha Night.

Jak hledáte a vybíráte postavy pro vaše filmy?
Většinou se jedná o náhodné setkání. S mladými páry z cyklu „Manželské etudy“ to bylo na matrice. Katku z filmu „Katka“ jsem potkala v terapeutické komunitě, Reného z filmu „René“ zase ve vězení pro mladistvé. Ze začátku o svých protagonistech nevím téměř nic – jen potřebuji, aby byli komunikativní, upřímní a otevření. Dál jen čekám, jak se budou vyvíjet jejich osudy, a vše zaznamenávám. I když se třeba jejich příběh ubírá zcela jiným směrem, než bych si přála.

Musíte být velmi empatická, abyste dokázala získat důvěru svých potenciálních filmových postav a ty vám doslova odevzdaly vlastní životní příběhy. Jak dlouho trvá fáze získávání důvěry?
Důvěra se rodí postupně. Musím být vždy otevřená a seriózní. Nikdy netočíme nic proti jejich vůli. Často se stává, že vím o zajímavých peripe­tiích jejich životů, které oni nechtějí zveřejnit. Nijak na ně netlačím, byť vím, že by to pro film bylo zajímavé a přínosné. Snažím se být vždy slušná a ohleduplná.

Odráží se ve výběru postav filmů nějaké vaše osobní životní téma?
„Soukromý vesmír“ je moje hodně osobní téma. Je to téma usilování a jeho smyslu. Téma mateřství kontra seberealizace. Životní jistoty a nejistoty. Téma jak žít. A nakonec i téma změn v naší společnosti.

Co pro vás znamená autenticita, pravdivost, syrovost?
To jsou hodnoty, které vyznávám a o které usiluji. Nic nearanžuji, neinscenuji. To nemám ráda a asi to ani neumím. I jako divák preferuji autentické a syrové příběhy.

Trávíte s „herci“ více času na obrazovce ve střižně nebo při samotném sbírání materiálu?
Sbírání materiálu, tedy natáčení, tvá několik let, během něj se setkáváme v různých intervalech. Ve střižně jsem pak v kuse několik desítek dní. Poté si většinou dáváme se střihačem pauzu a odstup, po kterém vidíme střižený tvar kritičtěji a ještě jej upravujeme do konečné podoby. Ale se svými protagonisty jsem většinou v kontaktu i dále po natáčení.

Co vás vedlo k volbě sázet na nejistotu, čímž časosběrný dokument bezpochyby je?
Dospěla jsem k tomu intuitivně a po prvním větším projektu, což byly „Manželské etudy“. Rozhodla jsem se, že chci metodu časosběrného natáčení dál rozvíjet. Od té doby je to záměrná aktivita, která mě nepřestává bavit a zajímat. Není vždycky snadné na takové projekty získat finance, trvá to většinou dost dlouho, ale zatím se to vždycky nějak, byť s potížemi, podařilo.

Helena Třeštíková
Absolventka katedry dokumentární tvorby na FAMU (1969–1975). Natočila přes čtyřicet dokumentárních filmů, ve kterých je často ústředním tématem člověk a jeho sociální kontext. Ve své poslední trilogii se zajímá o lidi zařazující se těžko do společnosti – film Marcela v roce 2007 byl oceněn jako nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville. Druhý film René získal o rok později cenu Evropské filmové akademie Prix Arte. Od roku 2002 je zároveň pedagožkou na FAMU. Krátkodobě se angažovala i politicky – v roce 2007 byla jmenována ministryní kultury…



Když se zpětně zamyslíte nad vaší časosběrnou prací, lákalo by vás někoho dokumentovat souběžně s vlastním životem?
Myslím, že to je případ Soukromého vesmíru – akorát o mých životních peripetiích film nemluví. Ale já si je velmi dobře uvědomuji. Tenhle projekt mě asi nejvíc ze všech nutil přemýšlet nad vlastním životem.

Jak vypadá moment, kdy zvažujete ukončení filmování v započatém dokumentu – konkrétně třeba u Soukromého vesmíru?
To je většinou dané konkrétními dohodami s financiéry filmu – na začátku každého časosběrného projektu musím stanovit na několik let dopředu termín jeho dokončení a ten také dodržet.

Takže jste dobu natáčení, po kterou jste měla finanční podporu, v Soukromém vesmíru překročila? Nezamýšlela jste předem, že se natáčení protáhne na 35 let?
Ano, máte pravdu. Protáhlo se, protože hlavní hrdina Honza plánoval přesun do úplné samoty do domku, který rekonstruoval v horách. Kvůli tomu jsem požádala o posunutí termínu o dva roky. Honza ale nakonec svou ideu nerealizoval. Takové posunutí termínu je ovšem zcela výjimečné.

Od jedenácti let jste si začala psát deníky. Na jakou stránku byste se vrátila, kdybyste mohla? Co byste ten den zažívala?
Asi na stránku s datem 12. dubna 1961. To byl můj první deník, bylo mi 11 let, ležela jsem v nemocnici s tyfem, už mi bylo líp a do vesmíru vyletěl první kosmonaut – Gagarin. Tehdy jsem cítila velkou euforii a věřila, že v dospělosti se do vesmíru podívám taky…

A kdybyste si mohla už zapsat stránku, kterou teprve nalistujete, co by na ní bylo?
Asi to, že jsem babička několika zdravých vnoučat.

Svůj život zaznamenáváte výhradně písemně. Z jakého důvodu?
Mně ta forma vyhovuje a zdá se mi, že tak zaznamenávám operativně a pohotově vše, co zrovna potřebuji.

Dokumentujete v současné době něčí příběh?
Asi tak dvacet různých příběhů…

PechaKucha
Projekt PechaKucha [peča kuča] umožňuje v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentovat publiku to nejlepší ze sebe, ať už jste architekt, designér, umělec či vizionář.